SHS ČMS

Vstup pro registrované:

Nositel tradice lidových řemesel 2007

  

Nositel tradice lidových řemesel legislativní rámec »

Nositel tradice lidových řemesel 2007

Rozálie Blažková (*1941) pochází ze slovenské obce Nesvady, kde mělo pletení z kukuřičného šustí starou tradici sahající až do poloviny 19. století. S technologií se seznámila prostřednictvím své sestry, které pomáhala při realizaci zakázek pro bratislavské ÚLUV. Když se v 60. letech provdala do Osvětiman na Uherskohradišťsku, začala výrobu realizovat již samostatně, ovšem stále za využití forem a vzorů ze své domoviny. Na Slovácku tak po dlouhé době opět došlo opět k obnově výroby, která zde byla sice historicky doložena, ovšem bez konkrétních výrobců.
Pletení z kukuřičného šustí sice není technicky náročné, ovšem vyžaduje značnou zkušenost a manuelní zručnost. Práce začíná sběrem kukuřičných listenů – šústí a jejich sušením, které zabrání jejich plesnivění a vzniku skvrn. Samotné pletení probíhá na rámu, který dává budoucímu předmětu tvar – plochý, hranatý, oválný, elipsový. Na okrajích rámu jsou zatlučeny hřebíčky, mezi nimiž se napíná osnovní a následně i útkový provázek. Jeho příprava je na zručnost nejsložitější, musí se totiž „šúlat“ ručně a to průběžně, jak přibývá výrobku. Právě výroba provázku je jedním z důvodů špatné využitelnosti technologie při strojové výrobě a malého zájmu současných výrobců. Technikou pletení vyrábí paní Blažková nejrůznější prostírky a podložky, ale také kazety, dózy a kabely, jejichž stěny jsou členěny nejrůznějším vzorováním.
Přestože nemá přímého pokračovatele, podařilo se díky péči Slováckého muzea v Uherském Hradišti vyškolit několik zájemců a tak zachránit tak tuto ojedinělou tradici.

Hana Buchtelová (*1961) pochází z obce Malá Vrbka, nacházející se v etnografickém regionu Horňácko. V Malé Vrbce a okolních obcích mělo tkalcovství plátna velice starou tradici a bylo významným zdrojem obživy chudších rodiny. Rodinná tradice ve výrobě sahá až na počátek 20. století, kdy se jí začal věnovat Tomáš Okénka a později jeho syn Jan Okénka, Mistr lidové umělecké výroby ÚLUV. Právě jeho prostřednictvím se mohla jmenovaná seznámit s tradiční technologií ruční výroby a jejími vzory, především vícebarevnými vzory horňáckých činovatí.
Řemeslný projev Hany Buchtelové plně vychází z místní výrobní tradice, na kterou vědomě navazuje. Veškeré výrobky vznikají na ručním, téměř 200 let starém stavu, jehož provoz zajišťuje zcela sama. Nakupuje si pouze lněnou a bavlněnou přízi, z níž si ručně připraví osnovu a následně ji nasnová na stav. Ve výrobě uplatňuje celou řadu technologií počínaje tkaním na plátnovou a keprovou vazbu, až po složitější vazby „na hráze“ za pomocí přídavné desky. Právě takto vznikají různě vzorované – červené, černé a modré – vzory činovatí. Vedle udržení znalostí technologie tradiční výroby je dalším nesporným přínosem přizpůsobení jejich produktů pro potřeby současné bytové a oděvní kultury. Z tkaniny tak vznikají nejen ubrusy, dečky a prostírky, ale také kravaty, tašky, suvenýry, záložky do knih a různé dekorativní předměty.
Tkaní je u Buchtelů rodinnou záležitostí, do níž jsou různým způsobem zapojeni všichni její členové. Manžel pomáhá s technickou přípravou, děti již samostatně tkají. Takto je lze spatřit na celé řadě muzejních akcích zaměřených na prezentaci tradičního řemesla, kde díky nim znovu ožívají jinak nepoužívané ruční stavy.

Iveta Dandová (*1963) z Mnichova Hradiště pochází z oblasti, v níž bylo zpracování orobince značně rozšířené a má zde velice starou tradici. Díky patronaci ÚLUV přečkala výroba zestátnění a prostřednictvím OPP Bakov nad Jizerou mohla zaměstnávat bývalé samostatné výrobce. K nim patřil také Ilja Karmazín, otec I. Dandové, který ji naučil základům práce. Po vyučení pracovala nejprve v OPP Bakov a později samostatně v rodinné firmě. Po rozpadu ÚLUV, který zprostředkovával dodávky materiálu, výroba téměř zanikla a I. Dandová tak patří k nemnoha výrobcům, kteří se ji zabývají.
Pletení z orobince patří ke starým pletařským technikám, které využívaly v minulosti dobře dostupný materiál rostoucí volně v okolních rybnících. Každý výrobce, a stejně tak I. Dandová, si proto musí umět zajistit potřebnou surovinu, což obnáší sklizeň, zpracování stonků, čištění a třídění až po úpravu před použitím. Pletení probíhá za pomocí různě tvarovaných forem – ploché, hranaté, oválné a elipsové, které výrobku propůjčují základní tvary. V základním sortimentu bychom tak našli jak tradiční výrobky, jako jsou ošatky, kabely a pantofle, tak moderní kusy – misky, dózy, kabelky, klobouky a figurky. Mimo to je část výrobků zpracována technikou sešívaných orobincových copánků. Práce Ivety Dandové se vyznačují vynikajícím technickým zvládnutím materiálu a současně vysokou mírou užitné estetiky, dědictví výtvarníků ÚLUV a inovačních snah výrobkyně, díky těmto kvalitám nalézají výrobky uplatnění i u dnešních zákazníků.
Paní Iveta Dandová se svým dovednostem naučila od svého otce a v rámci rodinné tradice předává znalosti svým dcerám. Nezůstává však pouze při tom a jako lektorka vede celou řadu rukodělných kurzů, včetně terapie pro postiženou mládež. Její výrobky bychom našli nejen v prodejnách Manufaktura s.r.o., v depozitářích celé řady muzeí, pro něž zhotovila repliky tradičních výrobků, ale na také v zahraničí, kam bývá často vysílána při prezentacích České republiky a Libereckého kraje.

Blanka Mikolajková (*1960) z Rožnova pod Radhoštěm patří mezi početnou skupinu výrobců, kteří své znalosti a dovednosti získávali pod vedením a odborným dohledem Valašského muzea v přírodě. Díky této symbióze se jim dostalo možnosti čerpat z archivních materiálů a záznamů, v našem případě dokumentace Mistryně lidové umělecké výroby ÚLUV Františky Šimkové (*1893) ze Zlechova, která byla poslední žijící znalec technologie pletení na rámu.
Studium pramenů a odborné literatury vytvořily potřebný základ pro započetí vlastních experimentů se zvládnutím technologie. Výroba probíhá na vysokém stojícím rámu, v němž je napnutá osnova bavlněných nití, které se nepostupně od horního konce vzájemně proplétají. Zajímavostí je, že vzor vniká nejen v horní, ale zrcadlově též v dolní části osnovy. Tímto způsobem vznikají především ženské krojové čepce, na nichž se uplatňuje několik základních vzorů. Jmenovaná se postupně ve znalostech technologie zdokonalila natolik, že dokáže nejen kopírovat staré vzory, ale také vytvářet nové. Jejich využití však omezuje na výrobu vsadek do polštářů, dekorací aj. Technologické možnosti pletení na rámu navíc rozšířila o téměř zapomenuté kruhové pletení, kterým vznikají ženské punčochy a také bezprsté rukavice. Výsledkem její práce tak není pouze kopírování staré techniky, ale také její další rozvoj a rozšiřování o nové vzory a postupy, což vytváří potřebný předpoklad pro její další existenci.
Svoje řemeslné dovednosti si Blanka Mikolajková neponechává pro sebe, ale systematicky je předává nejmladší generaci, zastoupené v několika kurzech ručních prací, které v minulosti vedla. V současnosti je to především práce v Sociálním centru denních aktivit Iskérka v Rožnově. Pod patronací Valašského muzea v přírodě se zúčastňuje programů zaměřených na prezentace rukodělné výroby, a to jak doma, tak v zahraničí, kde prezentuje výrobní tradice České republiky.

František Tureček (*1928) pochází z obce Tvrdonice v etnografickém regionu Podluží. Obuvnické řemeslo je rodinnou tradicí, jíž se věnoval dědeček i jeho otec. V jeho dílně se vyučil a od útlého dětství získával potřebné zkušenosti s výrobou, kvalitou materiálu, konstrukcí střihu a všemi technologickými finesami ruční výroby obuvi. Po skončení vojenské služby nastoupil do podniku Snaha v Břeclavi, kde pracoval po celý život. Po smrti Františka Blažeje, svého dědečka, převzal jeho dílnu a při zaměstnání v ní pro ÚLUV vyráběl krojovou obuv. Kvalita jeho práce byla oceněna titulem Mistr lidové umělecké výroby. Výrobě zůstal věrný i v důchodu a pokračuje v ní doposud.
Práce obuvníka v etnografickém regionu jakým je Podluží, s sebou přináší nutnou znalost výroby celé řady typů obuvi a také znalost různých technologických postupů. Společným jmenovatelem je především velký podíl ruční práce, zachování technologické konstrukce svršku a podrážky, využívání floků a výzdoba svršku výšivkou, aplikací a vybíjením kovovými cvočky. Ve výrobním sortimentu bychom našli boty z různých etnografických oblastí Slovácka, ale také jiných regionů. Ať už se jedná o „střevíce“, holínky nebo „krabovačky“, vždy jsou jedinečným originálem, pro který je vysoká kvalita zpracování a plnohodnotná funkčnost zcela samozřejmou součástí.
Obuvnické řemeslo nepatří mezi ty, které by se mohl naučit každý na potkání. Zapotřebí je specifické vybavení dílny a dlouhodobé školení. To je také důvod, proč k předávání zkušeností a výrobních postupů dochází většinou pouze v rámci rodiny nebo dílny. Z toho důvodu je velice cenné, že pokračovateli ve výrobě jsou dva vnuci, které pan Tureček sám vyučil.

Titul se slavnostně uděluje u příležitosti Národního zahájení Dnů evropského dědictví 8. září 2007 v Uherském Hradišti. 

  

 Nositelé tradice lidových řemesel roku 2006

  • Josef Hruška ( *1941), Valašské Meziříčí, kovář a podkovář
  • Jaroslav Sucháček st. (*1936), Lhota u Vsetína, výroba kamenných brousků
  • Ludmila Kočišová (*1931), Vnorovy, zpracování kukuřičného šustí
  • Dana Ptáčková (*1950), Morkovice, košíkářka
  • Miloslava Zatloukalová (*1959), Brodek u Konice, zpracování slámy

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2005

  • Josef Janulík, Josefov, obor výroba tradiční lidové obuvi,
  • Drahomír Smejkal, Jihlava, obor ruční výroba pilníků a rašplí,
  • Jiří Ondřej, Zubří, obor výroba březových metel.

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2004

  • František Joch ze Strážnice - v oboru lidový modrotisk
  • Štefan Kanaloš z Ostravy - v oboru dlabané dřevo
  • Jiří Myška z Hlinska - v oboru sekernictví
  • Jarmila Oharková z Tišnova - v oboru ruční tkaní

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2003

  • Josef Kopčan z Valašské Bystřice - tesařské a sekernické zpracování dřeva
  • Zdeněk Kubák - tradiční tkaní látek
  • Oldřich Kvapil z Hořic - řezbář reliéfních forem na perník
  • Milan Macho ze Suchdola nad Lužnicí - pletení z loubku
  • Petr Stoklasa z Velkých Karlovic - hotovení štípaných holubiček

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2002

  • Zdeněk Bukáček, Krouna - obor soustružené hračky
  • Jiří Danzinger, Olešnice na Moravě - obor tradiční modrotisk
  • Jana Juřicová, Vigantice - obor bílé vyšívání
  • Ivo Nimrichter, Kyjov - obor černá hrnčina
  • Miloslav Trefanec, Klatovy - Čínov - obor tradiční kovářství

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2001

  • Antonín Moštěk z Vlčnova - obor keramika
  • Stanislav Štěpánek z Morkovic - obor košíkář
  • Ladislav Rejent z Proseče u Skutče - obor soustružník dřeva
  • Jiří Drhovský z Týnce nad Vltavou - obor výrobce dřevěných hraček
  • Rudolf Volf z Kolovče - obor hrnčíř

Podrobnosti zde »

« předchozí stránka