SHS ČMS

Vstup pro registrované:

Nositel tradice lidových řemesel 2008

  

Nositel tradice lidových řemesel legislativní rámec »

Nositel tradice lidových řemesel 2008

Ve smyslu nařízení vlády č. 5/2003 Sb., o oceněních v oblasti kultury, udělovaných Ministerstvem kultury, ve znění nařízení vlády 98/2006 Sb., provedeného příkazem ministra č. 13/2003, uděluje ministr kultury Václav Jehlička titul Nositel tradice lidových řemesel pro rok 2008 těmto lidovým řemeslníkům:

• Pavel Číp, Zubří – obor výroba hudebních nástrojů
• Ludmila Dominová, Zliv u Hluboké nad Vltavou – obor výšivka z rybích šupin
• Eva Minksová, Velká nad Veličkou – obor horňácká výšivka
• František Pavlica, Hroznová Lhota – obor výroba a hotovení doškové krytiny
• Marie Skrežinová, Zlechov – obor výroba textilních květin, vonic a věnců


František Pavlica (*1971) pochází z Hroznové Lhoty, vesnice ležící nedaleko Veselí nad Moravou. Po absolvování Střední zemědělské školy ve Strážnici, pracoval několik let v místním družstvu a po jeho rozpadu si založil živnost na výrobu slaměných věnců. S ohledem na potřebné zkušenosti se získáváním a zpracováním kvalitní slámy byl tehdejším ředitelem ÚLK PhDr. Josefem Jančářem osloven, aby se ujal výroby a pokládání došků na objektech MVJVM. Díky tomu se od roku 1993 začal zabývat touto výrobou a pokračuje v ní dodnes.
Práce na výrobě došků začíná sklizením kvalitní, dlouhé žitné slámy, k čemuž není možné využít kombajn, ale ke slovu musí přijít kosa a samovaz. K mlácení obilí využívá speciální mlátičku, konstruovanou tak, aby se sláma při mlácení nepolámala, ale stébla zůstala vcelku. Z takto připraveného materiálu vyrábí oba základní typy došků hlaváky a čičáky, jimiž dokáže pokrývat valbové i sedlové střechy, a to po moravském způsobu, tedy klasy dolů, čímž vzniká hladká plocha střechy. Je však také schopen pokrýt střechu východoslovenským způsobem tj. klasy nahoru, čímž vzniká stupňovitá plocha střechy. Vedle těchto postupů, ovládá i německý způsob pokrývání doškových střech, který se naučil při pokrývání střech pro německé a holandské zákazníka.

Pavel Číp (*1944) pochází z vesnice Zubří u Rožnova pod Radhoštěm. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Vsetíně a začal pracovat, jako technik v n.p.Tesla. O dřevovýrobu se začal zajímat díky svému strýci – truhláři. Od roku 1975 dodával do sítě prodejen Ústředí lidové umělecké výroby soustružené nádoby a hračky, za jejichž kvalitní provedení získal titul Mistr lidové umělecké výroby. Vedle zpracování dřeva se začal od 80. let 20. století stále více věnovat stavbě a opravám lidových hudebních nástrojů, především dud, což se mu nakonec stalo celoživotním posláním.
Výroba historických i tradičních lidových dud je velice náročné řemeslné dílo, které vyžaduje značné znalosti z oboru harmonie, technologie stavby i řemeslné výroby. Pavle Číp při nich mohl zúročit své nemalé zkušenosti s technologiemi lidové výroby, jako je soustružení dřeva, kovu a rohoviny, vybíjení kovem, vylévání cínem, zdobení perletí, zpracování rohoviny, kovotepectví a celou řadu dalších. Vedle toho si musel osvojit i značné zkušenosti teoretické, které načerpal studiem i konzultacemi s předními muzikology a etnology, jako byl Jaroslav Markl, Ludvík Kunz či Emanuel Kuksa.
V současné době vzniká v dílně několik druhů dud a gajd z různých českých a moravských regionů a vedle nich i kopií a rekonstrukcí dud historických. V jeho sortimentu můžeme nalézt i méně známé nástroje jako píšťaly s měchuřinou (Platerspiel), píšťaly ze zvířecího rohu (Gemshorn), dvojplátkové šalmaje a kornamusy.

Marie Skrežinová (*1944) pochází ze Zlechova, vesnice ležící nedaleko Uherského Hradiště. S výrobou umělých květin se seznámila již v dětství a to prostřednictvím své matky, vyučené v kyjovské dílně Jiřího Klaina, s níž trvale spolupracovala na menších domácích zakázkách. Po zrušení dílny odkoupila stroje na teplé a studené tvarování kvítků a v práci pokračovala dál sama. Příležitostná výpomoc se změnila pro Marii Skrežinovou v trvalé zaměstnání ve chvíli, kdy bylo potřeba postarat se o nemocnou matku. Tehdy se opět začala zabývat jak výrobou kvítků, tak vázáním vonic a věnců, po nichž nastala opět zvýšená poptávka.
Výroba umělých květin je časově i technicky náročný proces, který se skládá z velkého množství přípravných prací, vyžadujících zručnost a především trpělivost. Na počátku je příprava látky – brokátu, který se barví na potřebný odstín. Následuje tužení, napínání a sušen látky, která se pak skládá do osmi vrstev. Nyní se pomocí raznic vysekávají vlastní kvítky ve tvaru - pomněnky, růže, konvalinky, jabloně, chrpy, blatouchu, sedmikrásky a také zelené lístky myrty, ovocných stromů, trav, kopřivy atd., které se dále za studena i tepla lisují, tvarují. Takto připravené lístky se navlékají na drátek a skládají se do tvaru charakteristických květů.
Výrobu kvítků dnes ovládá také dcera Pavlína Skrežinová , která od dětství nahlížela pod ruce mamince i babičce Marii Hejdové. Zaučený je však i manžel Pavel, který pomáhá s fyzicky náročnější prácí.

Eva Minksová (*1940) se narodila a celý svůj život prožila ve Velké nad Veličkou. Život v malebném a na projevy lidové kultury bohatém prostředí Horňácka, stál na počátku jejího celoživotního zájmu o lidový kroj a především jeho výšivku. Učitelkou jí byla zpočátku maminka, pod jejímž vedením vyšila v osmi letech svůj první vzorník, později jí za zdroj inspirace sloužily starší předlohy a krojové součástky. Zpočátku se zaměřovala především na výrobu vyšívaných oděvních součástek, jako jsou mužské košil s vyšívaným obojkem. Novým impulsem pro její práci byl nástup do Ústředí lidové umělecké výroby, kde začala pracovat na realizaci návrhů předních výtvarníků ÚLUV, jako byla třeba Eva Vítová. S ní spolupracovala například na zhotovení nástěnných dekorací a stolního prostírání pro Palác kultury v Praze a celé řadě dalších zakázek. S vyšíváním neskončila ani po odchodu do důchodu a dosud se dál pilně věnuje především horňácké krojové výšivce.
Při práci používá celou řadu vyšívacích technik, z nichž jistě nejstarší je výšivka na počítanou nit. Vzor se při ní nepředkresluje, ale vyšívačka si ho podle paměti rozpočítá na jednotlivé niti, přes které potom vyšívá. Každý z motivů nese svůj osobitý název, odvozený podle jeho tvaru či charakteru - na sekáček, na ružu, na půlruže, ješterka, na makový vršek atd. Řazením jednotlivých motivů do pásové kompozice pak vzniká vlastní nezaměnitelný ornament, který je často i podpisem konkrétní vyšívačky.

Ludmila Dominová (*1948) pochází z vesnice Zliv u Hluboké nad Vltavou. Od mládí se věnovala ručním pracím a postupně ovládla valnou většinu tzv. předtkalcovských technik zpracování textilního vlákna, jako je síťování, krosienka, frivolitky, háčkování, pletní, šitá krajka, paličkovaná krajka a výšivka. S výšivkou z rybích šupin se poprvé blíže seznámila v 70. letech 20. století, kdy se jí dostala do rukou krojová zástěra, zdobená touto nepříliš typickou aplikací. Postupem času se seznámila i s celou řadou dalších krojových součástek, které vznikly v druhé polovině 19. století, kdy byla výšivka velice oblíbená. Usilovným pátráním v literatuře i zpovídáním pamětníků se jí podařilo celou technologii zdokumentovat a to včetně původních tvarů, do nichž se šupiny vystřihovaly.
K zhotovení výšivky se používají především kapří šupiny, méně již šupiny z okouna a candáta. Šupiny se nejprve několikrát umyjí vodou, nakonec i mýdlem a pomocí kartáčku se důkladně očistí. Následně se škrobí bramborovým škrobem a dají se sušit, poté se ještě musí vyžehlit, aby byly rovné. Z takto připraveného materiálu se vystřihují různé tvary, většinou srdíčka, okvětní lístky a kolečka, která se uprostřed propíchnou a přes korálek se přišijí na látku. Výšivkou z rybích šupin se mohou vytvářet květinové kompozice nebo je možné jimi zdůraznit průběh švů a zakončení ženských živůtků.
Díky dlouhodobému zájmu paní Dominové o výšivku z rybích šupin se podařilo tuto nejen dostatečně zdokumentovat, ale současně též zpopularizovat mezi veřejností i výrobci. Dnes má již jmenovaná několik následovníků, kteří výšivku uplatňují jak na blaťáckých a doudlebských krojích, tak na drobných dekorativních předmětech.

Titul se slavnostně uděluje u příležitosti Národního zahájení Dnů evropského dědictví 13. září 2007 v Českých Budějovicích.

 

 Nositelé tradice lidových řemesel roku 2007

  • Rozálie Blažková (*1941) - Nesvady, pletení z kukuřičného šustí
  • Hana Buchtelová (*1961) - Malá Vrbka, tkalcovství plátna
  • Blanka Mikolajková (*1960) Rožnov pod Radhoštěm, technologie pletení na rámu.
  • Iveta Dandová (*1963) - Mnichovo Hradiště, zpracování orobince
  • František Tureček (*1928) - Tvrdonice, obuvnické řemeslo

    podrobnosti zde


Nositelé tradice lidových řemesel roku 2006

  • Josef Hruška ( *1941), Valašské Meziříčí, kovář a podkovář
  • Jaroslav Sucháček st. (*1936), Lhota u Vsetína, výroba kamenných brousků
  • Ludmila Kočišová (*1931), Vnorovy, zpracování kukuřičného šustí
  • Dana Ptáčková (*1950), Morkovice, košíkářka
  • Miloslava Zatloukalová (*1959), Brodek u Konice, zpracování slámy


    podrobnosti zde

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2005

  • Josef Janulík, Josefov, obor výroba tradiční lidové obuvi,
  • Drahomír Smejkal, Jihlava, obor ruční výroba pilníků a rašplí,
  • Jiří Ondřej, Zubří, obor výroba březových metel.

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2004

  • František Joch ze Strážnice - v oboru lidový modrotisk
  • Štefan Kanaloš z Ostravy - v oboru dlabané dřevo
  • Jiří Myška z Hlinska - v oboru sekernictví
  • Jarmila Oharková z Tišnova - v oboru ruční tkaní

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2003

  • Josef Kopčan z Valašské Bystřice - tesařské a sekernické zpracování dřeva
  • Zdeněk Kubák - tradiční tkaní látek
  • Oldřich Kvapil z Hořic - řezbář reliéfních forem na perník
  • Milan Macho ze Suchdola nad Lužnicí - pletení z loubku
  • Petr Stoklasa z Velkých Karlovic - hotovení štípaných holubiček

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2002

  • Zdeněk Bukáček, Krouna - obor soustružené hračky
  • Jiří Danzinger, Olešnice na Moravě - obor tradiční modrotisk
  • Jana Juřicová, Vigantice - obor bílé vyšívání
  • Ivo Nimrichter, Kyjov - obor černá hrnčina
  • Miloslav Trefanec, Klatovy - Čínov - obor tradiční kovářství

Podrobnosti zde »

  

Nositelé tradice lidových řemesel roku 2001

  • Antonín Moštěk z Vlčnova - obor keramika
  • Stanislav Štěpánek z Morkovic - obor košíkář
  • Ladislav Rejent z Proseče u Skutče - obor soustružník dřeva
  • Jiří Drhovský z Týnce nad Vltavou - obor výrobce dřevěných hraček
  • Rudolf Volf z Kolovče - obor hrnčíř

Podrobnosti zde »

 

   

« předchozí stránka