SHS ČMS

Vstup pro registrované:
E Mapa

Brno

Informace ve zkratce
kraj: Jihomoravský kraj
katastrální výměra: 230 220 000 m2
počet obyvatel: 370 592 (0)
Městský úřad: Statutární město Brno
Dominikánské nám.1, 601 67 Brno
Informační středisko MMB: 542 173 590, informace@brno.cz
Telefon: 542 173 590
Starosta / ka: Roman Onderka, primátor města Brna
Email: kp@brno.cz
Zástupce pro Sdružení: Ing. Jana Bohuňovská
Email: bohunovska.jana@brno.cz
Členství ve Sdružení: 1991

Poloha v rámci ČR:

Poloha v ČR

Oficiální web stránky:

www.brno.cz

Památka UNESCO:

vila TUGENDHAT, zapsána na seznam památek UNESCO v roce 2001

Na území města se nachází:

MPR:
rozloha: 1 565 200 m2
počet památek: 525
od kdy: 1989
MPZ:
rozloha: 99 500 m2
počet památek:
od kdy: Památková zóna Tuřany - Brněnské Ivanovice

Popis:

Brno (www.brno.cz) leží v centrální části Evropy a je druhým největším městem ČR. Zároveň představuje centrum Moravy, jedné z historických zemí Koruny české.

Rozprostírá se na okraji Moravské brány, kudy po staletí vedly cesty spojující severní a jižní evropské civilizace. Brno se rozkládá v malebném kraji, ze tří stran je obklopeno zalesněnými kopci, na jih přechází v rozsáhlou jihomoravskou nížinu. Ze severu je město chráněno výběžky Drahanské a Českomoravské vrchoviny. Město leží v kotlině na řece Svratce a Svitavě v nadmořské výšce 190 - 425 m na ploše 230 km2. Ve směru od východu na západ je Brno dlouhé 21,5 km. Tok řeky Svratky je v Brně dlouhý asi 29 km a na severozápadě města vytváří významnou rekreační nádrž – Brněnskou přehradu. Řeka Svitava protéká Brnem v délce přibližně 13 km.

Po zeměpisné stránce je Brno součástí podunajského regionu a je historicky spjato s Vídní, která je odtud vzdálena pouze 110 km. Geografická poloha: 49° 12' severní šířky a 16° 34' východní délky.

Historie:

V těsné blízkosti Brna žili předchůdci dnešního člověka odedávna, ať už to bylo v četných jeskyních nejjižnější části Moravského krasu v době před 100 000 lety, a nebo mnohem později za Keltů.


Kolem r. 1000 vznikla osada u brodu přes řeku Svratku, nynější Staré Brno, která dala městu jeho jméno. První doložená písemná zmínka je až z roku 1091 v Kosmově kronice.
Ve 14. stol. bylo Brno sídlem moravských markrabat a prožívalo svůj rozkvět. Tehdy zde žilo kolem 8400 obyvatel. Od poloviny 14. stol. bylo Brno sídlem moravských zemských sněmů. Za občanských válek 15. stol. stagnoval počet domů i obyvatel a obchod upadal.


Brno se jako jediné město na Moravě ubránilo obléhání švédskými vojsky a tím umožnilo rakouské říši zformování nové armády. Město bylo za své zásluhy odměněno novými privilegii včetně povýšení znaku. Po třicetileté válce se stalo město nedobytnou barokní pevností.


V 18. a 19.století dochází k rozvoji průmyslu a obchodu. Brno je často označováno jako rakouský (moravský) Manchester. Hradby jsou po vzoru Vídně nahrazovány budovami a zelenými plochami, tvořícími nový městský okruh. Tomu předchází Napoleonovo vítězství v "bitvě tří císařů" u Slavkova v roce 1805. K městu je roku 1850 připojeno 32 okolních obcí.


Za první republiky bylo Brno hlavním městem země Moravskoslezské. V té době byla založena Masarykova universita (r. 1919) a výstavou soudobé kultury je otevřeno brněnské výstaviště (r. 1928). Město je střediskem průmyslu, obchodu, školství a kultury. Za nacistické okupace zahynulo na popravišti Kounicových kolejí mnoho Čechů a Moravanů. Důsledkem byl odsun německého obyvatelstva z Brna v r. 1945. Komunistické vlády měly jiné priority (zejména na Slovensku) a město se tím dostalo do jisté stagnace, ze které se ovšem po roce 1989 velmi rychle dostalo, i díky vstupu ČR do EU. Význam města stále vzrůstá zejména v oblasti vědy a průmyslu, jež se rozvíjejí s příchodem významných tuzemských i zahraničních investorů.

Současnost:

Brno (www.brno.cz) je druhým největším centrem vzdělání v ČR. Na 6 veřejných a 6 soukromých vysokých školách zde v současnosti studuje formou řádného denního studia téměř 82 000 studentů, což je zhruba pětina vysokoškolských studentů celé ČR. S tím souvisí i nadprůměrná úroveň vzdělanosti a následně také vysoce kvalifikovaná pracovní síla. Proto se Brno stalo sídlem mnoha nadnárodních firem.

Významné je postavení Brna v oblasti vědy, výzkumu a inovací. V Brně působí některé ústavy Akademie věd ČR i řada výzkumných ústavů zaměřených na širokou škálu oborů z oblasti chemie, strojírenství, elektrotechniky, textilu, potravinářského průmyslu, zemědělství, stavebnictví, vojenství a dalších.

Brno se stalo rovněž sídelním městem nejvyšších orgánů české justice, která je tím i geograficky oddělena od moci výkonné a zákonodárné. Působí zde Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Nejvyšší státní zastupitelství, úřad Veřejného ochránce práv, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv, Vinařský fond a některé profesní komory.

Brno má silnou tradici v elektrotechnice a strojírenství, k odvětvím s vysokým růstovým potenciálem patří výroba komponentů pro automobilový průmysl. Mezi další důležitá průmyslová odvětví se řadí chemický, farmaceutický a potravinářský průmysl.
Brno se stává centrem investorů s typem investic jako technologické parky, centra vývoje, sdílených služeb a centra hlasových služeb. Ve městě sídlí renomované zahraniční investorské a developerské firmy. Významně se zde rozvíjí také logistika a administrativní centra. V Brně se formuje silný potenciál firem zabývajících se informačními technologiemi, tvořený převážně středními a malými podniky. Jedinečným fenoménem v oblasti obchodu a služeb je výstavnictví.

Příslušné NPÚ:

Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Brně, nám. Svobody 8, 601 54 Brno

Členství v dalších seskupeních (mikroregion atd.):

Nejvýznamější památky ve městě

Vila Tugendhat


Vila Tugendhat je stěžejním dílem světové funkcionalistické architektury a nejvýznamnější evropskou stavbou německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe (1886–1969). Vila, odborníky označovaná za průlomové dílo moderní architektury v mezinárodním měřítku, byla v roce 2001 zapsána na seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Pozemek s nádherným výhledem na město dostala Greta Löw-Beer v roce 1928 jako věno do manželství s Fritzem Tugendhatem. O podobě plánovaného domu měli oba jen hrubou představu; přáli si prostorný moderní dům jasných a jednoduchých tvarů. Stavba byla zahájena v červnu 1929 a Tugendhatovi se do vily nastěhovali v prosinci 1930. Bydleli zde však jen do roku 1938, kdy museli uprchnout před nacisty – nejdříve do Švýcarska, později do Venezuely. Vila je výjimečná architektonickým výrazem, dispozičním řešením, technologickým zařízením a dokonalostí všech detailů exteriéru i interiéru včetně nábytku. Volně stojící dům má tři podlaží, z nichž každé má odlišný půdorys i průčelí. Hlavní obytná a společenská prostora se zimní zahradou je jen náznakově členěna na další, funkčně odlišená místa: větší společenské posezení, pracovnu s knihovnou a půlkruhově vymezenou jídelnu. Prosklená stěna hlavní haly opticky přechází do zahrady a vytváří iluzi, že její součástí je i vnější prostor. V případě vily Tugendhat se patrně poprvé sklo stalo stavebním prvkem, který byl použit v tak velkém měřítku.


Špilberk


Špilberk založil v polovině 13. století Přemysl Otakar II. jako královský hrad k ochraně českého státu i města Brna. Později se díky výhodné strategické poloze stal významnou zemskou pevností, která nikdy nebyla vojensky dobyta. Od 17. století sloužil také jako pevnostní žalář, v 18. a 19. století jako vězení zejména pro politické vězně z nejrůznějších zemí. Tehdy si Špilberk vysloužil nelichotivou pověst nejtvrdší věznice habsburské monarchie a přízvisko žalář národů. Vojenský význam hrad ztratil za napoleonských válek, kdy francouzská armáda zničila důležité části opevnění. Po zrušení trestnice Špilberk sloužil jako kasárna, od roku 1960 je sídlem Muzea města Brna a je využíván pro výstavní účely a kulturní akce města. Kromě expozic je přístupná vyhlídková věž a kasematy, vestavěné do jižního a severního příkopu. Temné chodby byly budovány jako útočiště pro vojenskou posádku v případě dělostřeleckého útoku, po jistou dobu ovšem sloužily jako vězení pro nejtěžší a nejnebezpečnější zločince. Kasematy byly poprvé veřejnosti zpřístupněny v roce 1880 a dodnes představují jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v Brně. Stavební kuriozitou je 114 metrů hluboká studna na druhém nádvoří, dosahující až pod úroveň dna řeky Svratky, patrně nejhlubší hradní studna v České republice. Hrad obklopuje rozsáhlý park s několika pavilony a vyhlídkovými místy, k odpočinku návštěvníky lákají desítky laviček a příjemných míst s posezením.


Petrov (Katedrála sv. Petra a Pavla)


Z dálky viditelná katedrála sv. Petra a Pavla na vysokém návrší stojí v místech původního románského kostelíku. Raně gotický chrám sv. Petra vznikl na počátku 13. století, během let se rozšiřoval, byl několikrát přestavován a opravován, jeho patrocinium bylo rozšířeno i na sv. Pavla. Od roku 1777 se po zřízení brněnského biskupství stal kostelem katedrálním. Na přelomu 19. a 20. století byl chrám přestavěn v novogotickém stylu s ponecháním části původní vnitřní barokní výzdoby. Přístupná je románská krypta a věž s vyhlídkou. Katedrálu obklopují malebné barokní kanovnické domy, mnohdy se středověkým jádrem, sloužící většinou potřebám biskupství. Jednou z petrovských zvláštností je polední vyzvánění, které se z katedrály rozléhá každý den již v 11 hodin. Připomíná období třicetileté války a rok 1645, kdy se Brno jako jediné město na Moravě ubránilo švédskému obléhání. Podle pověsti po třech a půl měsících obléhání generál Torstenson prohlásil, že dokáže město dobýt, než budou na Petrově zvonit poledne. Velitel obránců Louis Raduit de Souches tehdy použil lsti, dal poledne zvonit o hodinu dřív – a švédská armáda odtáhla s nepořízenou.


Stará radnice


Areál Staré radnice, během své staleté historie mnohokrát rozšiřovaný a upravovaný, je nejstarší a nejzajímavější dochovanou světskou stavbou v Brně. Městská správa zde sídlila nepřetržitě od poloviny 13. století do roku 1935, kdy se úřady přemístily do Nové radnice na Dominikánském náměstí. Kromě historických sálů je přístupná také věž s vyhlídkovým ochozem a nádvoří s renesančními arkádami, upravené koncem 16. století italskými staviteli. Ve věži v síni z konce 13. století zvané Klenotnice uchovávalo město nejcennější dokumenty a privilegia. V polovině 14. století zde městský notář Jan vytvořil dodnes unikátní právní kodex zvaný Právní kniha města Brna. Klenutý průchod mezi Radnickou ulicí a nádvořím zdobí půvabný renesanční portál s legendami opředenou ohnutou věžičkou, který v roce 1511 vytvořil sochař a řezbář Antonín Pilgram, významný představitel středoevropské pozdní gotiky. Pod klenutým stropem průchodu je umístěn proslulý brněnský drak, symbol města a hrdina řady pověstí. Vedle něj je na zdi zavěšeno kolo, které v roce 1636 na základě sázky vyrobil a dopravil do Brna kolářský mistr Jiří Birk z Lednice. Podle pověsti všechno stihnul za jediný den, tedy od východu slunce do zavření městských bran. Do nádvoří ústí rovněž průchod z Mečové ulice. Na zdi Staré radnice vlevo od průchodu, asi čtyři metry nad zemí, vystupuje ze zdi zvláštní svraštělý obličej. Prý je to zkamenělá tvář zazděného radního, který chtěl město zradit a dočkal se zaslouženého trestu.


Veletrhy Brno


Podnětem ke vzniku jednoho z nejelegantnějších evropských výstavních areálů se stala příprava Výstavy soudobé kultury v Československu, která se konala od května do září 1928 k desetiletému jubileu státní samostatnosti. Ze soutěže na urbanistické řešení areálu a hlavní budovu průmyslového paláce vyšel vítězně návrh pražského architekta Josefa Kalouse, úpravou prostoru a umístěním jednotlivých pavilonů byl během realizace v letech 1927–1928 pověřen Emil Králík. Na projektech více než 60 výstavních objektů se podílela většina předních českých a moravských architektů, kteří přes názorové i generační rozdíly dosáhli vzácné architektonické jednoty. Brněnské výstaviště tak představuje dokonalou kolekci architektury, na kterou plynule navazují další tvůrci. Každoročně se zde koná přibližně 50 mezinárodních veletrhů a výstav. Hlavní výstavní pavilon A se v roce 1928 stal nejpokrokovější stavbou technické architektury v tehdejším Československu. Jedinečný po technické stránce je pavilon Z, kruhová stavba o průměru 100 metrů se dvěma prstencovými galeriemi a 46 metrů vysokou ocelovou kupolí z roku 1959. K nejmodernějším výstavním halám patří pavilon V a pavilon F. Naopak 45 metrů vysoká funkcionalistická prosklená věž pavilonu G je jedinou zachovalou rozhlednou, které kdysi bývaly součástí výstavních areálů. Výstaviště se trvale rozvíjí jako multifunkční areál vhodný ke konání veletrhů a dalších akcí. Stávající haly jsou modernizovány a vznikají nové objekty.


Galerie Vaňkovka


Vaňkovka, kulturně chráněná památka novogotické industriální architektury, se rozkládá na kraji historického jádra města Brna mezi vlakovým a autobusovým nádražím. V tomto prostoru roku 1865 založil Friedrich Wannieck strojírnu a slévárnu, jejíž některé výrobky ovládly na přelomu 19. a 20. století celý tehdejší světový trh a která se později stala jedním ze základních pilířů První brněnské strojírny. S Vaňkovkou zůstanou navždy spojeny některé významné technické obory, zejména vynález a výroba difuzéru a řezaček pro novou technologii cukrovarnictví. Během druhé poloviny 19. století se Wannieckova továrna úspěšně rozrůstala a na přelomu století došlo k fúzi s První brněnskou strojírnou. Podnik prosperoval zhruba do druhé světové války, již ve dvacátých letech 20. století ale byla Vaňkovka hodnocena jako zastaralá, nehodící se pro hospodárnou výrobu, se špatným osvětlením a příliš těsnými dílnami. Stroje i výroba se postupně přesunuly jinam a v březnu 1988 se uskutečnila poslední historická tavba. Zchátralý průmyslový areál se značnou stavebně-historickou a architektonickou hodnotou se dočkal nového využití téměř o dvacet let později. V březnu 2005 bylo otevřeno jak nové nákupní a společenské centrum Galerie Vaňkovka, tak prostory nového kulturního střediska a centra nevládních neziskových organizací města Brna a Jihomoravského kraje Slévárna Vaňkovka. V březnu 2006 zahájila v rekonstruované strojírně svůj provoz Wannieck Gallery – galerie současného umění.


Malinovského náměstí


Novorenesanční městské divadlo bylo vybudováno v letech 1881–1882 podle projektu známé vídeňské firmy architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, kteří se věnovali divadelnímu stavitelství ve velkém rozsahu. Mahenovo divadlo – tehdy německé divadlo Na Hradbách – bylo v době svého vzniku velmi dobře technicky vybaveno. 14. listopadu 1882 se stalo vůbec první divadelní budovou v Evropě kompletně osvětlenou elektrickými žárovkami – „edisonkami“. Elektrický proud divadlu dodávala do roku 1900 vlastní malá elektrárna, dodnes stojící nedaleko ve Vlhké ulici. Dnes je Mahenovo divadlo činoherní scénou brněnského Národního divadla. V letech 1908–1911 východně od divadla vznikl postsecesní Jubilejní výstavní pavilon německého uměleckého spolku. Byl poškozen za druhé světové války, v roce 1946 přestavěn Bohuslavem Fuchsem a dnes jako Dům umění města Brna slouží výstavním účelům. V jeho prostorách začínalo své působení Divadlo Husa na provázku. Proti divadlu stojí palác Morava, monumentální objekt z let 1926–1935, který měl podle původních plánů sloužit jako hotel, vždy byl ovšem využíván pouze jako administrativní a obytná budova. Zajímavým objektem je obchodní dům Centrum v Kobližné ulici, který měl mít dle původního plánu 22 pater a měl se tak stát prvním brněnským mrakodrapem. Vznikl v letech 1930–1931 dle projektu Vladimíra Karfíka pro firmu Baťa.


Janáčkovo divadlo


Architektonická podoba Janáčkova divadla, dnešní operní a baletní scény brněnského Národního divadla, se vyvíjela téměř půl století a konečné realizaci z let 1861–1863 předcházelo sedm architektonických soutěží. Provoz divadla byl slavnostně zahájen 2. října 1965 operou Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Vyvážená, mírně monumentalizující budova je zasazena do zeleného pásu kolem okružní třídy a kromě veškerých potřebných uměleckých, společenských a technických prostor zahrnuje také restauraci, kavárnu a klub umělců. V okolí se nachází několik fontán a plastik, například socha hudebního skladatele Leoše Janáčka od Stanislava Hanzla, bratří Mrštíků od Vincence Makovského a moravská orlice od Olbrama Zoubka. Situování Janáčkova i nedalekého Mahenova divadla na severovýchodním okraji centra souvisí s rozsáhlou urbanistickou proměnou Brna od druhé poloviny 19. století. Moderní evropské velkoměsto totiž mohlo vzniknout až po roce 1852, kdy z rozhodnutí císaře Františka Josefa I. Brno přestalo být vojensky uzavřeným městem a díky zbourání zbytku hradeb včetně obrovských barokních bastionů se mohlo definitivně rozloučit se středověkou minulostí. Podle regulačního plánu z let 1861 – 1863 vídeňského architekta Ludwiga Förstera a městského stavitele Johanna Lorenze byla podobně jako ve Vídni i v Brně mezi historické jádro a předměstí vložena vzdušná okružní třída s promenádními parky, reprezentačními veřejnými budovami a velkoryse řešenými obytnými domy v historizujícím slohu.


Jakubské náměstí


Kostel svatého Jakuba, jehož 92 metry vysoká věž dotváří typickou siluetu města, patří k nejcennějším památkám pozdní gotiky v České republice. Stavba trvala přes sto let, přibližně od poloviny 15. století téměř až do konce století následujícího; již tehdy však chrám získal přibližně dnešní podobu. Trojlodní stavba s majestátním sloupovím a překrásnými klenbami nabízí různorodou přehlídku renesančních a barokních náhrobků brněnských měšťanů. U svatého Jakuba je pohřben polní maršál Louis Raduit de Souches, velitel úspěšné obrany Brna při jeho obležení Švédy za třicetileté války. Náhrobek s bohatou plastickou výzdobou je umístěn v závěru chórového ochozu. Jedním ze stavitelů chrámu sv. Jakuba byl Antonín Pilgram, autor portálu Staré radnice. Podobně jako tamní ohnutá věžička je i na tomto kostele drobná hříčka pozdní gotiky – proslulý mužíček zvaný Nehaňba, který vystrkuje zadek na všechny kolemjdoucí z jižního okna věže. Kostel byl původně obklopen hřbitovem. Dnešní Jakubské náměstí s novorenesanční školou vzniklo až po zrušení hřbitova roku 1784. Při průzkumu brněnského podzemí byla kromě řady drobnějších nálezů na křižovatce ulic Běhounské, Kozí a Jezuitské objevena takzvaná Zlatá studna, zmiňovaná v pramenech již v roce 1358. Mezi zdí kostela a rohem Rašínovy ulice se nachází rozsáhlá podzemní kostnice, pravděpodobně ze 17. a počátku 18. století. Do této krypty, která v Brně ani na Moravě nemá obdoby, byly umístěny kosterní ostatky ze zrušeného hřbitova.


Dominikánské náměstí


Dominantou náměstí je barokní areál Nové radnice, kde sídlí primátor a zasedá Zastupitelstvo města Brna. Přiléhá k bývalému dominikánskému klášteru, který již od 13. století sloužil jako sněmovna zemských stavů. Na konci 80. let 16. století vznikly nové honosné sály, Sněmovní a Rytířský, s bohatou freskovou výzdobou a vstupním renesančním schodištěm. Barokní podobu získal areál v polovině 18. století a pro účely městské samosprávy byl upraven v roce 1935. Na prvním nádvoří se nachází busta Karla staršího ze Žerotína od Vincence Makovského a průchody na obou nádvořích zdobí portály z několika zbořených brněnských paláců. Uprostřed hlavního nádvoří stojí kašna s alegoriemi dvanácti měsíců, vyrobená pro Výstavu soudobé kultury v Československu roku 1928, jíž zahájilo provoz brněnské výstaviště. Nejstarší část kláštera, gotická křížová chodba s rajským dvorem, je využívána pro výstavní účely. Nový klášterní chrám sv. Michala postavený v 2. polovině 17. století podle projektu Jana Křtitele Erny je pozoruhodný hodnotným barokním interiérem, zejména kazatelnou sochaře Josefa Winterhaldera. Pod terasou, zdobenou několika sochami, kdysi bývaly masné a rybí krámy. V podzemí pod náměstím se skrývá sklepení domu mincmistrů, objevené roku 1999 a připomínající někdejší brněnskou mincovnu, která stávala na nároží Dominikánské, Mečové a Panské ulice. Další cenná památka, gotická královská kaple založená roku 1297 králem Václavem II., byla zbořena při rozsáhlé asanaci města v roce 1908.


Komenského náměstí


Okružní třída, jeden z nejvýraznějších rysů urbanistické struktury města v celém jeho vývoji, vznikala postupně během druhé poloviny 19. století v prostoru uvolněném bouráním hradeb a pevnostních zdí. Komenského náměstí je jedním z kompozičně nejdůležitějších míst. Evangelický kostel stojí v průsečíku obou hlavních os – Husovy a Joštovy třídy, celkovou myšlenku podtrhují další dvě pohledové dominanty: obelisk v Denisových sadech a průčelí kostela sv. Tomáše na Moravském náměstí. Regulační plán brněnské okružní třídy vytvořil jeden z hlavních autorů proslulé vídeňské Ringstrasse, architekt Ludwig Förster. Rukopis vídeňských architektů je patrný i na dalších budovách. Evangelický kostel Jana Amose Komenského zvaný též Červený kostel podle barvy režného cihlového zdiva je dílem Heinricha Ferstela, autora Votivního chrámu ve Vídni. Slouží jako duchovní centrum Českobratrské církve evangelické a pro jeho dobrou akustiku se v něm konají koncerty duchovní hudby. Z dílny vídeňského architekta severského původu Theophila Hansena vyšel projekt Besedního domu a sousedního Pražákova paláce ve stylu římské renesance, autorem Uměleckoprůmyslového muzea ve stylu florentské renesance byl Johann Georg von Schön, rektor vídeňské Vysoké školy technické. Ve stejné době vznikla budova německého gymnázia; dnes zde sídlí Janáčkova akademie múzických umění. Pamětní deska připomíná, že v letech 1865–1869 zde studoval budoucí první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

 

Významné osobnosti města

Johann Gregor Mendel (22. 7. 1822 – 6. 1. 1884)


Pocházel z katolické rodiny, studoval v Brně a Olomouci. Na přání matky vstoupil Mendel do semináře. V roce 1843 přišel do augustiniánského kláštera na Starém Brně a po čtyřech letech byl vysvěcen na kněze. Z podnětu svého opata studoval přírodní vědy na vídeňské univerzitě, v klášterní zahradě se věnoval badatelské činnosti. Při pokusech s křížením hrachu a dalších rostlin rozpoznal a formuloval zákonitosti ve výskytu znaků u kříženců a zákonitosti jejich přenosu z generace na generaci. Ze svých experimentů vyvodil zákony o uniformitě hybridů v první generaci a o štěpení znaků v potomstvu hybrida v druhé generaci. Mendelovy zákony o vzniku a vývoji hybridů, o dědičnosti a proměnlivosti znaků, se staly základem genetiky jako vědy. Předběhl však úroveň soudobého poznání a zůstal nepochopen. Jeho poznatky byly znovu objeveny až začátkem 20. století a staly se východiskem moderní genetiky. Byl zaníceným meteorologem, zpracoval nástin klasifikace savců, stal se uznávaným šlechtitelem a průkopníkem nových metod včelařství.Roku 1910 byla před Starobrněnským klášterem odhalena jeho socha a pojmenováno po něm náměstí. V prostorách kláštera byl roku 1965 otevřen jeho památník - Mendelianum. Jeho jméno nese také Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně a Gymnázium Johanna Gregora Mendela.Polární stanice, kterou v Antarktidě vybudovala Masarykova univerzita v Brně, nese jméno J. G. Mendela.

 

Ernst Mach (18. 2. 1838 – 19. 2. 1916)


Rodák z Chrlic u Brna Ernst Mach patří k nejvýznamnějším osobnostem vědy druhé poloviny 19. století, především v oblasti experimentální fyziky. Je po něm pojmenována fyzikální jednotka mach (Machovo číslo udává poměr rychlosti tělesa a rychlosti zvuku).Ernst Mach se narodil roku 1838 v Chrlicích u Brna. Rodina se už dva roky po Ernstově narození přestěhovala do dolnorakouského Moravského pole, přesto chlapec vystudoval gymnázium na Moravě, i když kvůli problémům s klasickými jazyky dokončil piaristické gymnázium v Kroměříži až na druhý pokus. Univerzitní studium fyziky a matematiky absolvoval ve Vídni, pak byl profesorem fyziky na univerzitě ve Štýrském Hradci. V letech 1867–95 působil na pražské univerzitě jako profesor fyziky (ředitel laboratoře experimentální fyziky); během těchto 28 let působení v českých zemích vytvořil v podstatě celé své fyzikální dílo. V roce 1938 byla na Machově rodném domě – chrlickém arcibiskupském zámečku – odhalena bronzová pamětní deska, která se během válečných let ztratila; v r. 1988 ji nahradila deska nová.

 

Karel Absolon (16. 6. 1877 – 6. 10. 1960)


Profesor Karel Absolon patří k nejznámějším zástupcům české vědy. Rodák z Boskovic působil na Karlově univerzitě a v Moravském zemském muzeu. Původním vědeckým zájmem mladého badatele byl výzkum jeskynního hmyzu. Do roku 1908 prozkoumal a zdokumentoval většinu jeskyní severní části Moravského krasu a Rudického propadání. Několikrát sestoupil s přáteli do největší české propasti Macocha a v mnohých známých jeskyních se mu podařilo proniknout do nových rozsáhlých prostor. Ještě větší význam měly jeho archeologické výzkumy ze starší doby kamenné. V sídlišti lovců mamutů u Dolních Věstonic spatřuje rozsáhlé „paleolitické Pompeje“ a v letech 1924–1938 zde vedl archeologické výzkumy. Věstonická Venuše byla objevena roku 1925. V letech 1925–1930 vedl výzkum sídliště lovců sobů a koní v jeskyni Pekárna. Na výstavě soudobé kultury v Brně (1928) prezentoval veřejnosti nálezy z úsvitu lidských dějin; tehdy přišel s myšlenkou založení Pavilonu Anthropos, který byl na brněnském výstavišti veřejnosti přístupný až do roku 1945. Po druhé světové válce byl vybudován v brněnském pisáreckém parku.

 

Karel Engliš (17. 8. 1880 – 13. 6. 1961)


Absolvoval opavské gymnázium a právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1910 se habilitoval na docenta národního hospodářství na Českém vysokém učení technickém v Brně, kde se o rok později stal mimořádným a v roce 1917 řádným profesorem. Hned po vzniku ČSR se zasadil o zřízení Masarykovy univerzity v Brně a stal se jejím prvním rektorem. Úspěšnou dráhu vědce a pedagoga provázela činnost politická. Ve 20. letech byl několikrát ministrem financí. Roku 1934 se stal guvernérem Národní banky československé a až do zániku ČSR v roce 1939 pečoval o českou korunu jako o pevnou a volně směnitelnou měnu. Stal se nejvýznamnějším hospodářským teoretikem meziválečného období.Rok 1948 přinesl zlom. Engliš byl donucen rezignovat na rektorský úřad, v roce 1952 byl z Prahy vypovězen do rodné Hrabyně a jeho dílo bylo vyřazeno z knihoven. Roku 1994 byla při Masarykově univerzitě v Brně zřízena Cena Karla Engliše, udílená každoročně vynikajícímu ekonomovi. V červenci 2001 zahájila v Brně činnost soukromá Vysoká škola Karla Engliše.

 

Kurt Gödel (28. 4. 1906 – 14. 1. 1978)


Kurt Gödel žil do svých 18 let v Brně. Z domu na dnešní Husově 5 se rodina přestěhovala do vlastní vily na Pellicově ulici. Malý Kurt od dětství projevoval nadání pro matematiku. V roce 1924 byl přijat na vídeňskou univerzitu, kde studoval fyziku, matematiku a filozofii. Po absolutoriu zůstal jako soukromý docent na univerzitě ve Vídni, kde se přednáškami aktivně zúčastnil dění ve Vídeňském kruhu, novopozitivistické filozofické škole, která vznikla ve Vídni po první světové válce.Do Gödelova vídeňského období spadá jeho největší objev - teorie neúplnosti, ale uznání se mu dostalo až v USA, kde působil mj. na Institutu for advanced study v Princetonu. Jeho hlavní práce jsou z oblasti obecných vlastností logických systémů a jejich formalizace. Roku 1953 byl Kurt Gödel zvolen členem americké Národní akademie věd. Je považován za jednoho z největších vědců-logiků 20. století, jehož význam je srovnatelný s Albertem Einsteinem, s nímž se také přátelil.Na rodném domě v Pekařské ulici číslo 5 upomíná od roku 1993 slavného rodáka pamětní deska. V roce stého výročí jeho narození mu byla odhalena pamětní deska v komplexu VUT na Božetěchově ulici.

 

Thomas Alva Edison (11. 2. 1847 – 18. 10. 1931)


V roce 1882 elektrifikoval Edison nové brněnské divadlo Na Hradbách (dnes Mahenovo divadlo). Brno se tak stalo prvním evropským městem s plně elektrifikovanou divadelní budovou. Edison pro spojení nově vybudované malé parní elektrárny na ulici Vlhká s 350 metrů vzdáleným divadlem navrhl prototyp podzemního kabelu. Instalaci osmi set žárovek provedl Edisonův asistent Francis Jehl. Jedna tato původní žárovka je dnes vystavena ve vitríně pod hlavním schodištěm divadla. V roce 1911 bývalý Edisonův zaměstnanec Emil Kolben, český zakladatel firmy Kolben-Daněk, pozval slavného vynálezce do Prahy. Na cestě z Vídně vlastním automobilem (který vzbudil velkou pozornost) se Edison zastavil 13. září v Brně, prohlédl si elektroinstalaci v divadle a byl prý s ní velmi spokojen.

 

Viktor Kaplan (27. 11. 1876 – 23. 8. 1934)


Narodil se v rodině nádražního úředníka. Na vídeňské Vysoké škole technické studoval stavbu strojů a dieselových motorů. Jeho celoživotním zájmem však byly turbíny a energetické využití vodních toků. Roku 1903 přišel na Německou vysokou školu technickou v Brně. S Brnem pak Kaplan spojil tři desítky let svého života a prakticky všechny své vynálezy.Roku 1913 se stal vedoucím katedry teorie a stavby vodních motorů, roku 1918 byl jmenován řádným profesorem. Převratný vynález vodní turbíny s nastavitelnými oběžnými lopatkami se datuje do roku 1912. Napsal řadu teoretických prací, celkem podal na své vynálezy více než 280 patentových přihlášek ve 27 zemích. Výročí jeho narození bylo v roce 1976 z podnětu UNESCO zařazeno mezi světová kulturní jubilea. V Brně byla na památku Viktora Kaplana v roce 1959 odhalena busta před budovou Techniky na Údolní ulici, na bývalé Storkově továrně je umístěna pamětní deska, je po něm pojmenována ulice v Masarykově čtvrti.

 


Dušan Jurkovič (23. 8. 1868 – 21. 12. 1947)


Dušan Samo Jurkovič je označován za hlavního představitele osobité secesní architektury, inspirované lidovým uměním, především stavitelstvím. V letech 1884–1888 studoval na průmyslové škole ve Vídni a poté šest let pracoval v ateliéru architekta Michala Urbánka ve Vsetíně. S tímto regionem je spojen jeho soubor výletních ubytoven Pustevny na Radhošti (1897 – 1899). Roku 1899 získal nabídku Františka Marečka, ředitele brněnské dívčí školy Vesna, na vytvoření návrhu zařízení tzv. malého internátu náležejícího ke škole, která pro něj byla impulsem pro přestěhování do Brna. Zde se záhy zapojil do brněnského kulturního života, navázal přátelské vztahy s Jiřím Mahenem, bratry Mrštíkovými či Josefem Merhautem.V Brně vytvořil několik architektonických realizací. Největšího významu dosahuje vlastní vila v Žabovřeskách navržená 1905 a postavená v následujícím roce, která je jedinečným příkladem syntézy principů lidové tvorby s aktuálními podněty vídeňské moderny a britských vzorů. Mezi další Jurkovičovy realizace v Brně patří stavba Pomologického ústavu v Bohunicích (1900-1901), dělnická kolonie v Novém Lískovci (1908). Během své „brněnské“ životní etapy realizoval také projekty lázeňských domů v Luhačovicích (1901-1903), úpravy zámku v Novém Městě nad Metují (1908-1913).Po Dušanu Jurkovičovi je pojmenována ulice v Brně-Lesné, na jeho soukromé vile v Žabovřeskách (ul. Jana Nečase č. 2) je umístěna pamětní deska.

 

Adolf Loos (10. 12. 1870 – 23. 8. 1933)


Uznávaný architekt se narodil v Brně roku 1870 v rodině kameníka a sochaře. Místo na dnešní adrese Kounicova 6, kde stával Loosův rodný domek, je od roku 1970 označeno pamětní deskou. Dnes zde stojí hotel Continental.Klasik moderní architektury vytvořil v českých zemích řadu návrhů a realizací v období 1890 až 1933. Působil v Plzni, kde navrhoval bytové interiéry, a realizoval několik projektů a staveb v Brně a v Praze. Vyvrcholením jeho práce byla stavba rodinného domu pro Františka Müllera v Praze, který je vynikajícím dokladem Loosovy originální koncepce budování prostoru známé pod pojmem Raumplan. Svými přednáškami a publikacemi propagoval úspornost a racionalitu architektonického myšlení (nejznámější je esej „Ornament a zločin“).Na Moravě jsou jeho nejvýznamnějšími realizacemi práce pro cukrovarnickou rodinu Bauerových. V areálu cukerní rafinerie v Hrušovanech u Brna realizoval v roce 1914 vilu pro ředitele závodu a posléze snad i novostavbu hlavní tovární budovy. Později pracoval na úpravách interiéru Bauerova zámečku, nacházejícího se dnes v areálu brněnského výstaviště.

 

Ludwig Mies van der Rohe (27. 3. 1886 – 17. 8. 1969)


Proslulý německý architekt a designér zanechal v Brně dílo, které je klenotem moderní architektury světového významu-vilu Tugendhat (ulice Černopolní, číslo 45), zapsanou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.Na projektu této vily pracoval Mies v letech 1928 – 30. Dům si nechali postavit manželé Fritz a Greta Tugendhatovi, kteří pocházeli z rodin předních moravských a brněnských židovských textilních průmyslníků. Tugendhatovi se byli podívat v Berlíně na Miesovy stavby. Zjistili, že architektův rukopis jejich přání pořídit si „dům jasných a jednoduchých tvarů“ plně vyhovuje. Mies svůj úkol splnil skvěle, použil k tomu luxusních materiálů a moderní techniky. Vila se štíhlými nosnými ocelovými sloupy, klimatizací, dekorativní stěnou z vzácného onyxu, okny od stropu s možností mechanického zapouštění do podlahy je naprosto dokonalým technickým i estetickým dílem. V prosinci 1930 se rodina do vily nastěhovala, ale užívat ji mohla jen do května 1938, kdy před nastupujícím nacismem uprchla nejprve do Švýcarska a potom do Caracasu ve Venezuele. Po válce sloužila vila jako taneční škola a rehabilitační středisko. V letech 1981–1985 byla stavba obnovena a rekonstruována pro reprezentativní účely města. Od roku 1994 je vila zpřístupněna veřejnosti jako památka moderní architektury. V současné době se připravuje rozsáhlá rekonstrukce celého objektu.

 

Bohuslav Fuchs (24. 3. 1895 – 18. 9. 1972)


Před příchodem na brněnskou průmyslovku se Bohuslav Fuchs učil zedníkem. V roce 1916 vstoupil do architektonické školy Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. V březnu 1923 přijal Fuchs nabídku pracovat na Stavebním úřadu města Brna. V raných dvacátých letech projektoval v Brně hlavně soubory obytných domů i jednotlivé objekty (Míčkova a Nováčkova ulice v Husovicích, Barvičova a Mahenova v Masarykově čtvrti), ale i některé veřejné stavby (obřadní síň na Ústředním hřbitově, Masná burza). Roku 1925 převzal Fuchs vedení oddělení na Stavebním úřadu. Ve funkci setrval do roku 1929.V tomto období vznikla jeho rozhodující díla: Zemanova kavárna, městské lázně v Zábrdovicích, Masarykův studentský domov na Cihlářské ulici, Moravská banka na náměstí Svobody (spolu s Arnoštem Wiesnerem), Domov Elišky Machové v sousedství školy Vesna, pavilon města Brna pro Výstavu soudobé kultury na brněnském výstavišti a zejména mistrovský projekt, srovnatelný s tvorbou světových architektů, hotel Avion na České ulici. Byl dokončen v roce 1928 a stal se místem setkávání brněnských umělců a centrem brněnské avantgardy.Mimo Brno se Fuchs jako architekt i urbanista významně zapsal v Luhačovicích (regulační plán města a soubor penzionů), Starém Smokovci (penziony), Trenčianských Teplicích (koupaliště Zelená žába), Jihlavě (regulační plán města) a na dalších místech. Dospěl v této době k vyzrálé principiální tvůrčí metodě, funkcionalismu, v níž díky dovedné a mistrné kompozici jde účelový a technický záměr ruku v ruce s uměním. V padesátých letech se Fuchs obrátil k problémům památkové péče. Fuchsova mimořádná osobnost dalekosáhlým způsobem ovlivnila brněnskou meziválečnou architekturu, nastartovala její progresivní vývoj a posunula Brno mezi centra evropské moderní architektury.

 

Leoš Janáček (3. 7. 1854 – 12. 8. 1928)


Narodil se v Hukvaldech na Frýdeckomístecku. V 11 letech odešel do Brna, kde vystudoval učitelský ústav. Ve starobrněnském klášteře se pod vedením Pavla Křížkovského rozvíjel jeho vrozený muzikantský talent, který pak rozvíjel studiem v Praze, Lipsku a Vídni. Z Janáčkova podnětu vznikla v Brně varhanická škola, od r. 1919 státní konzervatoř.První Janáčkovou operní premiérou v Brně byla jednoaktová opera Počátek románu, provedená 10. února 1894 za osobního autorova řízení. Teprve po deseti letech, 21. ledna 1904, se brněnské obecenstvo dočkalo díla, jež zařadilo Janáčka mezi přední světové skladatele 20. století - opery Její pastorkyňa. Po vzniku Československa vzrostla společenská i kulturní prestiž města Brna i Janáčkova tvůrčí aktivita. Brněnské premiéry oper Káťa Kabanová (1921), Příhody lišky Bystroušky (1924), Věc Makropulos (1926), Z mrtvého domu (1930), nekonvenčně pojaté Glagolské mše (1927) a dalších děl vzniklých v posledním desetiletí Janáčkova života se stávají mezinárodními kulturními událostmi, na které se sjíždějí zahraniční kritici, ředitelé a dirigenti evropských orchestrů a operních domů. Památník Leoše Janáčka se nachází v zahradním domku na Smetanově ulici, ve kterém skladatel žil od r. 1910 až do své smrti. Jeho jméno nesou Janáčkova akademie múzických umění a Janáčkova opera Národního divadla v Brně.

 

Pavel Haas (21. 6. 1899 – 17. 10. 1944)


Celý život staršího z bratří Haasových je spojen s Brnem. Reálné gymnázium opustil, aby se mohl plně věnovat studiu hudby, mj. i na brněnské konzervatoři. Haasovy skladatelské začátky byly ovlivněny Janáčkem, francouzskou modernou, ve svém díle dokázal zpracovat i prvky hudebnosti hebrejské, staročeského chorálu, jazzu i současné hudební avantgardy. Za jeho vrcholné dílo je považována opera Šarlatán, za kterou obdržel cenu Smetanovy nadace. Psal scénickou hudbu k divadelním hrám i k filmům.Po okupaci země nacisty se neúspěšně pokoušel emigrovat. Dne 2. prosince 1941 byl Pavel Haas zatčen gestapem a odvlečen do Terezína. I v krutých podmínkách pěstoval hudbu (spolu s K. Bermanem a K. Ančerlem) a komponoval. V roce 1944 byl Pavel Haas převezen z Terezína do Osvětimi, kde 17. října zahynul v plynové komoře.Umělecký význam osobnosti Pavla Haase doceňuje až současná doba. Jeho dílo je důležitou součástí kulturního dědictví, Haasovy skladby zařazují na repertoár hudební tělesa na celém světě. V Brně je po něm pojmenována ulice v Žabovřeskách, pamětní deska na domě v Biskupské ulici číslo 6 připomíná místo, kde v Brně žil on a v dětství a mládí i jeho mladší bratr Hugo.

 

Hugo Haas (18. 2. 1901 – 1. 12. 1968)


Narodil se v rodině židovského obchodníka s obuví. Na brněnské konzervatoři studoval zpěv, po absolutoriu hrál v Národním divadle v Brně, v Ostravě a Olomouci. Po angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1925-1929) se stal členem souboru činohry Národního divadla v Praze. Pronikl - i díky svému okouzlujícímu zjevu - také na filmové plátno (Velbloud uchem jehly, Jedenácté přikázání, Dům na předměstí, Kde se žebrá, Život je pes, Mravnost nade vše a mnoho dalších). Řadu filmů také režíroval.Triumf zažil v roli Richarda Načeradce ve filmovém přepisu Poláčkových Mužů v ofsajdu (1931). Haasova vlastní adaptace Čapkova dramatu Bílá nemoc (1937) patří k nejlepším dílům české předválečné kinematografie a Haasova role doktora Galéna k vrcholům jeho charakterního herectví (stejně jako její divadelní ztvárnění).V roce 1939, před představením Čapkovy hry R.U.R., mu divadelní sluha doručil výpověď z rasových důvodů. Uprchl s rodinou přes Francii, Španělsko a Portugalsko do USA a stal se jedním z mála Čechů, kteří se prosadili v Hollywoodu. Věnoval se filmu nejen jako herec, ale i jako scénárista, režisér a producent a natočil desítky snímků. Koncem padesátých let se vrátil do Evropy a usadil se ve Vídni, kde rovněž zemřel. Hugo Haas patří k nejvýraznějším osobnostem moderního českého divadla a filmu. Jeho filmografie čítá na 70 snímků, z toho 32 českých. Je pochován na Židovském hřbitově v Brně.

 

Karel Höger (17. 6. 1909 – 4. 5. 1977)


Studoval na učitelském ústavu v Brně, poté učil v Lomnici u Tišnova a v Židenicích. K divadlu tíhl odmalička, základy profesionální herecké práce získal v ochotnickém divadle Bratrství. V letech 1929–1932 studoval herectví na brněnské konzervatoři v Brně a pak v roce 1932 nastoupil své první profesionální angažmá jako člen činohry Zemského divadla v Brně. Za 8 let působení zde vytvořil na 120 rolí. Rok 1940 přinesl teprve jednatřicetiletému Högrovi angažmá v pražském Národním divadle, na jehož scénách vytvořil až do své smrti téměř sto postav klasického i současného repertoáru domácího i světového v bohaté škále od lyrických milovníků, komediálních rolí až po nejnáročnější charakterní party.Karel Höger byl i vyhledávaným filmovým hercem. Jeho filmografie čítá na 60 snímků. S českou televizí spolupracoval Karel Höger od jejího vzniku a zapsal se do její historie desítkami vynikajících rolí. Nedílnou součástí jeho košaté umělecké osobnosti byla pedagogická činnost na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, na Divadelní a později Filmové akademii múzických umění (1945–1981), kde byl v roce 1965 jmenován řádným profesorem. U příležitosti 90. výročí umělcova narození (1999) byla na budově Semilassa v Králově Poli, působišti divadla Bratrství, umístěna pamětní deska.

 

Rudolf Firkušný (11. 2. 1912 – 19. 7. 1994)


Nejmladší ze tří dětí odmalička projevoval mimořádný hudební talent. Jeho patronem se stal Leoš Janáček, který Firkušného přivedl na brněnskou konzervatoř. Již v roce 1923 vystoupil poprvé jako sólista České filharmonie. Prezident Masaryk, jemuž hrál Firkušný v roce 1927 na zámku v Lánech, poskytl mladému virtuosovi stipendium k dalšímu studiu doma i v zahraničí. Ve 30. letech ho znala již celá Evropa. Po okupaci se rozhodl pro emigraci, pobýval nejprve v Paříži, posléze se dostal až do Spojených států. Koncerty v této zemi se zařadil mezi světovou interpretační elitu.Po komunistickém převratu v r. 1948 se Firkušný definitivně usadil v USA. Koncertoval po celém světě, dostalo se mu řady poct a vyznamenání. Po sametové revoluci v r. 1989 hrál pro české obecenstvo v Brně i Praze, své honoráře velkoryse věnoval uměleckým školám a institucím, vznikla tak např. Nadace Rudolfa Firkušného na brněnské JAMU.Rada města Brna rozhodla o uložení ostatků Rudolfa Firkušného a jeho ženy Taťány na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.

 

Franta Kocourek (21. 2. 1947 – 7. 7. 1991)


Sportovec (zápasník), divadelní herec a recesista se původně vyučil písmomalířem. Velký znalec a propagátor brněnské mluvy, tzv. hantecu, od dvanácti let posiloval v zápasnickém oddílu brněnské Zbrojovky a v tréninkovém středisku někdejší Rudé hvězdy v brněnských Pisárkách. Zkušenosti ze zápasnické žíněnky ho později katapultovaly jako urostlého mladíka s bavičskými sklony až na jeviště (bary, kabarety, divadlo Husa na provázku), kde ohromoval svými siláckými, gladiátorskými a artistickými výkony, jimž nescházela ani zábavná dimenze. Při představeních trhal balíčky karet, telefonní seznamy, ohýbal železné pruty, nechal si na hrudi rozbíjet kameny nebo si lehal pod jedoucí vůz. Mezi legendární figury brněnského regionu vstoupil také jako lidový filozof, bezprostřední mystifikátor a notorický recesista. Typické role hromotluků ztvárnil i ve filmech Balada pro banditu, Kára plná bolesti, Antonyho šance a Páni Edisoni.

 

Magdalena Kožená (*26. 5. 1973)


Tato světoznámá pěvkyně absolvovala v roce 1991 na brněnské konzervatoři, ve studiu pokračovala v letech 1991–1994 na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě. První velký úspěch jí přinesl 6. ročník Mezinárodní soutěže W. A. Mozarta v roce 1995 v Salcburku, kde získala absolutní vítězství a byla vyhlášena největším talentem roku.Doma prošel její úspěch bez většího ohlasu, zato jí vynesl angažmá ve vídeňské Volksoper. Hostovala na několika evropských operních scénách (Antverpy, Chatelet v Paříži, Lipsko). V roce 1999 uzavřela exkluzivní smlouvu s přední vydavatelskou firmou Deutsche Grammophon, jako první Češka se dostala do světového katalogu desek se značkou Archiv Production. Následovala mezinárodní turné, spolupráce s renomovanými soubory a dirigenty (Libor Pešek, Reinhard Goebel, Les Musiciens Louvre, filmové zpracování Händelova Mesiáše s Marcelem Minkowskim, koncerty ve Španělsku, Paříži, Lincolnově centru v New Yorku a v Carnegie Hall, londýnské Wigmore Hall). Repertoárový záběr mladé umělkyně je obdivuhodný stejně jako její dramaturgická náročnost. Stojí i za udělením belgické Prix Caecilia, mimořádný ohlas vzbudilo album s francouzskými áriemi. V anketě britského časopisu Gramophone získala v říjnu 2004 jako první Češka titul umělkyně roku. Toto ocenění se v hudbě rovná udělení filmového Oscara. Za šíření hudební kultury ve Francii a ve světě se stala rytířem Řádu umění a literatury Francouzské republiky.


Robert Musil (6. 11. 1880 – 15. 4. 1942)


Prozaik, jehož význam je dnes srovnáván s Franzem Kafkou, byl u nás dlouho nepříliš známým autorem. V Brně ale prožil přes deset let dětství a dospívání, z otcovy linie měla ostatně rodina moravské kořeny. Absolvoval vojenské školy a své zážitky popsal v prvotině Zmatky chovance Törlesse (1906). Po doktorátu (1908) se definitivně rozhodl pro literární dráhu. Spolupracoval s německými literárními časopisy v Praze (Prager Presse a Bohemia), psal vynikající výtvarné recenze, povídky a divadelní kritiky.Musilovým monumentálním dílem je nedokončený román Muž bez vlastností, představující asi 5 800 stran rukopisu, z toho 4 800 stran skic a poznámek. Román postrádá přesně vymezený příběh i hrdiny. Ústřední postava Ulrich však přesnou analýzou a postřehy ukazuje habsburskou monarchii jako příklad všeobecného rozkladu měšťáckého světa a nutnosti vytvořit nový systém hodnot a morálky.Ač už v roce 1949 časopis The Times Literary Supplement označil Musila za nejvýznamnějšího německy píšícího spisovatele 2. poloviny 20. století a Muže bez vlastností za román století, patřil k méně známým. I jeho brněnský pobyt připomíná pouze pamětní deska na domě v Jaselské ulici č. 10, v němž rodina Musilova žila.

 

František Halas (3. 10. 1901 – 27. 10. 1949)


Narodil se v brněnských Husovicích. Vyučil se knihkupcem, angažoval se v levicovém hnutí mládeže, posléze spoluzakládal brněnskou odbočku pražského Devětsilu. V roce 1927 vyšla Halasova první básnická sbírka Sepie. Jako osobitý výraz poetismu byla přátelsky přijata kolegy a vlídně přivítána i F.X. Šaldou. V další sbírce s názvem Kohout plaší smrt se již objevují pro básníka typické motivy zániku, smrti, samoty, ticha, vyjádřené nemelodickým veršem. Pětidílná litanická báseň Staré ženy se na jedné straně dočkala rozporných kritik, na druhé straně díky velkému čtenářskému ohlasu šesti po sobě jdoucích vydání. V březnu 1938 podepsal prohlášení proti moskevským komunistickým procesům a zvěrstvům. Halas se během války zapojil do odbojového hnutí, přispíval do ilegálního tisku a skrýval se před gestapem. Jeho válečná tvorba se vrací k hodnotám minulosti. V roce 1940 vydává báseň v próze Já se tam vrátím, v níž oslavil Kunštátsko, a básnický cyklus Naše paní Božena Němcová. Psal i básně pro děti (Do usínání, Počítadlo), překládal z polské, maďarské a ruské literatury, psal zasvěcené eseje a úvahy o poezii a umění, výtvarné recenze a portréty umělců.Po válce odmítl praktiky KSČ, nesmířil se s poúnorovými praktikami a čistkami, nevstoupil ani do Svazu čs. spisovatelů. To mu samozřejmě vyneslo nepřízeň předních soudruhů. Už několik týdnů po smrti byl Halas podroben tvrdé politické kritice, jeho knihy byly vyřazovány z knihoven. V rodném Brně je po něm pojmenováno náměstí v Lesné.

 

Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 – 3. 2. 1997)


Nejznámější autor moderní československé literatury 20. století je rodákem z brněnských Židenic. Na jeho rodném domku v Balbínově ulici je od roku 2004 instalována pamětní deska. V Židenicích prožil první tři roky svého života. Narodil se svobodné matce Marii Kiliánové, adoptivním otcem se o dva roky později stal jeho kmotr František Hrabal. Kromě brněnské periferie poznal mladý Hrabal i prostředí zcela odlišné, a to v obřanské vile svého strýce Bohuslava Kiliána, který kolem sebe soustředil tehdejší intelektuální elitu. Hrabalovi se pak odstěhovali do Polné, kde se stal František (z Hrabalových románů známý jako Francin) účetním v pivovaru. V létě 1919 se rodina stěhuje do Nymburka, kde Francin přijal místo správce pivovaru. V září 1925 nastoupil Hrabal do primy Českého gymnázia v Brně (dnešní Gymnázium Brno na třídě Kapitána Jaroše). Hned v prvním školním roce ale propadl, a primu si proto zopakoval už pod dohledem rodičů na Státní reálce v Nymburce. V dospělosti už Bohumil Hrabal Brno téměř nenavštěvoval, od počátku 70. let se však do něj stále častěji vracel v textech; velký prostor věnoval Brnu svého dětství zejména ve vzpomínkách napsaných v roce 1973 (vyšly pod názvem Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny).

Jan Skácel (7. 2. 1922 – 7. 11. 1989)


Jan Skácel patří k největším zjevům naší poezie minulého století, zůstal vždy bytostně spjatý s Moravou a Brnem. Po válce studoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V 50. letech pracoval jako dělník i jako novinář.Jeho básnické dílo se vyznačuje osobitou poetikou, hutným čistým jazykem myšlenkově směřuje k hodnotám přirozené prostoty, domova a řádu. Devět jeho sbírek (např. Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla, Smuténka, Kdo pije potmě víno) tvoří spolu s pěti knížkami pro děti a sbírkami fejetonů mimořádné literární dílo. Jeho jméno je ovšem spojeno i s vynikajícími moravskými kulturními časopisy Host do domu a Revue otevřené kultury. Host do domu se za jeho vedení (1963–1969) stal také prostorem k vyjádření odporu vůči vládnoucí moci. Zákonitě následovaly zákazy a osobní diskriminace. Jeho díla vyšla v mnoha zemích po celém světě a byla oceněna např. Petrarkovou cenou (1989). V roce 2002 mu Zastupitelstvo města Brna udělilo čestné občanství města Brna in memoriam. Jan Skácel je pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Jeho portrét od Eduarda Miléna zdobí děkanskou insignii Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Stéla před domem č. 35 v Kotlářské ulici připomíná místo, kde v Brně žil.

 

Milan Kundera (*1. 4. 1929)



Ve světě zřejmě nejznámější současný český prozaik, dramatik, básník, překladatel a esejista je rodákem z Brna. Narodil se v rodině muzikologa a prvního rektora Janáčkovy akademie múzických umění Ludvíka Kundery. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy literární vědu a estetiku, po dvou semestrech ale přestoupil na FAMU. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, v roce 1970 byl ale jako politicky nežádoucí propuštěn.V roce 1975 odešel do Francie. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v níž je prezident Gustáv Husák označen jako „prezident zapomnění“, byl zbaven československého občanství. Zůstal tedy ve Francii, kde posléze získal občanství nové. Po básnických začátcích psal filosoficky založené povídky a romány modelující lidské osudy na pozadí krize dějinného vědomí. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti (romány Nesmrtelnost, Pomalost, Nevědomost,...).Působil na univerzitě v Rennes a od roku 1980 jako řádný profesor na École des Hautes Études v Paříži. Médiím se pečlivě vyhýbá, takže získal image spisovatele, který se světu schovává za svým dílem. Rodné město po roce 1989 navštívil, ovšem tak, jak je pro něho typické – inkognito.