SHS ČMS

Vstup pro registrované:
E Mapa

Brtnice

Informace ve zkratce
kraj: Kraj Vysočina
katastrální výměra: 74 180 000 m2
počet obyvatel: 2 382 (3 723)
Městský úřad: Městský úřad Brtnice
nám. Svobody 379
Brtnice
588 32
fax: 567 571 712
meu@brtnice.cz
Telefon: 567 571 711
Starosta / ka: Stanislav Jirků
Email: starosta@brtnice.cz
Členství ve Sdružení: 18. 2. 1997

Poloha v rámci ČR:

Poloha v ČR

Oficiální web stránky:

www.brtnice.cz

Na území města se nachází:

MPZ:
rozloha: 196 250 m2
počet památek: 39
od kdy: 20. 11. 1990

Popis:

Město Brtnice (v roce 2000 povýšení na město) leží v údolí říčky Brtnice, na komunikaci Jihlava – Třebíč. Název města je odvozen od míst, kde stávaly včelíny = brtě. Až do třicetileté války byla Brtnice jedním z nejbohatších městeček na Jihlavsku, kvetoucím obchodem a řemesly.

Historii zde potkáváme na každém kroku, ať je ukrytá v sochách, shlížejících z mostních oblouků, v renesančním průčelí radnice se zvonem robotníčkem, v kráse architektury zámeckého kostela nebo v prastarých stromech obklopující zádumčivé jezírko v parku pod zámkem.



První doložená zmínka o Brtnici je z roku 1234. Držitelé Brtnice se často střídali. Po roce 1400 patřila společně s hradem Rokštejnem významnému šlechtickému rodu pánů Brtnických z Valdštejna. Za jejich vlády dosáhlo městečko největšího rozkvětu. Po bitvě na Bílé hoře byla v roce 1623 česká šlechta vystřídána italským hraběcím, později knížecím rodem Collalto et San Salvatore. Ten držel brtnické panství až do roku 1945. Z collaltovského období pochází atmosféra městečka, významné stavební a výtvarné památky.



Vyhláškou bývalého Jihomoravského Krajského národního výboru v Brně, ze dne 20. 11. 1990 bylo prohlášeno územní historického jádra Brtnice za památkovou zónu.

Po vyhlášení Usnesení vlády ČR č. 209 ze dne 25. 3. 1992 rozhodlo obecní zastupitelstvo o připojení obce Brtnice k Programu regenerace památkových rezervací a památkových zón.



Nadmořská výška dna údolí říčky, ve kterém se nachází historické centrum obce, činí 515 m. Vzhledem k tomu, že terén je zvlněn, některé vrcholy kolem města dosahují 600 až 650 m n. m. Celková zastavěná plocha Města Brtnice činí 26,1335 ha, přičemž historické jádro zaujímá 19,6250 ha. Brtnice má 39 památkově chráněných objektů v Brtnici.

Vyhlášená památková zóna obce činí asi jednu třetinu ze současně zastavěného území obce. Celková kompozice obce je umocněna citlivě umístěnými architektonickými působivými stavbami na stráních podél říčky a navazující působivou krajinnou vazbou.

Historie:

V písemných pramenech je Brtnice poprvé zmiňována v roce 1234, kdy král Václav I. daroval trhovou obec Brtnici cisterciáckému klášteru v Předklášteří u Tišnova. O šest let později ji však výměnou získal zpět. Od roku 1410 se Brtnice stává majetkem významného rodu pánů Brtnických z Valdštejna. Pod jejich zlatomodrým znakem se lvy městečko vzkvétalo plná dvě století. Nad městečkem byl vybudován mohutný opevněný hrad, který při pozdějších přestavbách zcela zanikl.
Poprvé byl hrad přestavěn ve druhé polovině 16. století zásluhou Hynka Brtnického z Valdštejna, který byl hejtmanem moravského markrabství. Autorem přestavby byl italský architekt Baldassar Maggi de Ronio. Tehdy byly zámku vtisknuty přibližně dnešní rysy. Kolem roku 1588 vyrostl v sousedství zámeckého areálu kostel sv. Matouše.
Po roce 1623 byla česká šlechta vystřídána italským rodem z Collalto et San Salvatore, který držel brtnické panství až do roku 1945. Také noví majitelé se starali o architektonické povznesení svého sídla. Přestavbou byl pověřen významný architekt Giovanni Batista Pieroni, který mj. jako poradce Albrechta z Valdštejna vedl stavbu jeho paláce v Praze. Pieroni přetvořil interiér kostela a vybudoval přilehlý klášter. Ve čtyřicátých letech, za hraběte Claudia probíhají stavební úpravy i na zámku.
Z collaltovského období pochází atmosféra městečka, které si dodnes zachovalo původní rozložení. Kolem náměstí se dochovala řada renesančních a barokních domů, na nichž lze vysledovat vývoj stavitelství a jeho zdobných prvků o počátku 17. století až do nástupu empíru. Nejvýraznější průčelí má radnice, postavená koncem 16. století.

Současnost:

Vzhled Brtnice v posledním půlstoletí změnila moderní výstavba sídlištních bytů, školního areálu, kina, nákupního střediska a kožedělných a zemědělských provozů.
1. dubna 1980 se Brtnice stala střediskovou obcí. Po roce 1989 se do Brtnice vrací živnosti a drobné podnikání. Opravují se a staví nové rodinné domky, je tady všeobecná snaha zlepšit a zkrášlit prostředí města. V roce 1990 bylo historické jádro vyhlášeno památkovou zónou.
Na přelomu tisíciletí se po změnách společenských změnilo také postavení obce. Rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Václava Klause ze dne 27. října 2000 se městečko Brtnice stalo městem. Spolu s devíti místními částmi mělo k tomu datu 3 633 obyvatel.
Pěkné výhledy na město a lesnatou krajinu poskytují kopce Strážka, Malín a Brtnický vrch.

Na přelomu tisíciletí se po změnách společenských změnilo také postavení obce. Rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Václava Klause ze dne 27. října 2000 se městečko Brtnice stalo městem. Spolu s devíti místními částmi mělo k tomu datu 3 633 obyvatel.
Po vyhlášení Usnesení vlády ČR č. 209 ze dne 25. 3. 1992 rozhodlo obecní zastupitelstvo o připojení obce Brtnice k Programu regenerace památkových rezervací a památkových zón.

Město Brtnice má dlouholeté zkušenosti s realizací projektů čerpajících prostředky z Fondu Vysočiny a POV. Z Programu POV byla v uplynulých letech realizována výstavba víceúčelové budovy (kulturní sál, kancelář, knihovna, požár. zbrojnice) v Jestřebí a Přísece. Byla provedena oprava místních komunikací v Panské Lhotě, Střížově a Přímělkově, dále opravy cyklotras mikroregionu Černé lesy. Příspěvek z Fondu Vysočiny jsme získali na nástřik střechy radnice a na kulturní a společenské akce. Z Programu regenerace MK ČR probíhá oprava a stabilizace hradu Rokštejn a následné opravy památkově chráněných domů v Brtnici. Dále z prostředků MK byla financována i obnova Domků na Kapli (střechy, komíny a fasáda). Projekt realizovaný za pomocí prostředků z programu INTEREG III.A – výstavba altánu v Hoffmannově domě a uspořádání výstav ve spolupráci s Muzeem užitého umění ve Vídni a Moravskou galerií Brno. Mezi další velmi úspěšné akce patří čerpání prostředků ze SAPARDU - rekonstrukce radnice a rodného domu Josefa Hoffmanna. V loňském roce byla započata výstavba Společensko-kulturního centra za přispění prostředků z ROPu, NUTS II – Jihovýchod a zahájena akce „Energetické úspory – ZŠ“ na zateplení díky prostředkům z OPŽP.

Příslušné NPÚ:

Národní památkový ústav, územní pracoviště v Telči

Členství v dalších seskupeních (mikroregion atd.):

Mikroregion Černé lesy (http://www.cernelesy.cz/)
LEADER – Loucko (http://www.lukanadjihlavou.cz)

Výzanamné památky

 

Muzeum Rodný dům Josefa Hoffmanna


Nárožní dům východní fronty hlavního náměstí je jedním z dokladů středověkého vývoje městské zástavby. Z renesančního období se zachovaly hřebínkové klenby. Jeho podobu určilo několik barokních přestaveb. Dům patřil více než dvě stě let patricijské rodině Hoffmannů, majitelů továrny na kartouny a místních starostů. Je rodným domem architekta Josefa Hoffmanna (1870 - 1956), světově proslulé vůdčí osobnosti vídeňské secese (Jugendstilu) a tvůrce moderního designu. V budově je expozice "Josef Hoffmann".
http://www.brtnice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=1295&id=87565&p1=3048



Renesanční radnice


Stavba má středověký původ. Její dnešní podoba vznikla rozsáhlou a důkladnou přestavbou v renesanci v 2. pol. 16. století. Z té doby se zachovalo průčelí s atikovým štítem a cimbuřím, okna s renesančním ostěním, portálky v průjezdu, několik prostorů s hřebínkovými klenbami. Zvonek ve vížce radnice dostal jméno "Robotníček".
Veřejně přístupné prostory radnice je možné vidět při její návštěvě v úředních hodinách MěÚ Brtnice.


Domy na horní části náměstí


Domy č. p. 380, 382, 74 a 75 jsou rovněž zařazeny do seznamu kulturních památek a těmito štítky označeny.
Domy č. p. 380 a 382, zde se zachovaly kamenné klenby sklepů a přízemí.
Dům č. 75 má na vstupním portále letopočet 1734, zřejmě se jedná o rok významné přestavby staršího městského domu. V přízemí můžeme především v zadní komoře vidět starší křížové klenby, ostatní klenby v přízemí i v patře jsou již barokní plackové.


Valdštejnský dům, č. p. 74


Stojí na rohu náměstí proti kostelu. Jak je na první pohled patrno, je srostlicí dvou domů, k jejichž sloučení došlo asi v 17. stol.
Při opravě v roce 1998 byly na fasádě objeveny čtyři vrstvy zdobných omítek od renesančních sgrafit před freskovou výzdobu s obrázky krajin a náboženských motivů až po iluzorní dekorativní kvádrování. Tyto zbytky omítky tam zůstaly zachovány a jsou nyní jen překryty omítkou s iluzivními motivy.

Brtnický zámek


Původní gotický hrad vznikl v 30. letech 15. století. Koncem 16. století za Hynka Brtnického z Valdštejna přestavěl italský architekt Baldassar Maggi de Ronio hrad na prostorné renesanční sídlo. Východní palácové křídlo bylo přistavěno do výšky gotického paláce a k němu na západní straně připojeno severní křídlo s patrovou lodžií, fasády pokryla sgrafitová rustika. Z barokní etapy zámku pochází kašna z roku 1670, která byla přenesena z aleje na třetí nádvoří roku 1935. Poslední stavební úpravy daly zámku dnešní podobu na konci 18. stol. V l. patře paláce se nachází sál s bohatou štukovou výzdobou. Jeho stěny pokryl v letech 1723 až 1724 malíř K. F. Tepper rozměrnými plátny, která zachycují návštěvy habsburských císařů v Brtnici. V roce 1623 po rodu Valdštejnů získal zámek italský rod z Collalto a San Salvatore, který zde sídlil až do roku 1945. V současné době není zámek přístupný veřejnosti. Návštěvníci se mohou projít parkem zámeckého areálu a prohlédnout si tak zámek zvenku.

Hrad Rokštejn


Častým cílem vycházek je romantická zřícenina hradu Rokštejn, v říčním údolí mezi vesnicemi Panskou Lhotou a Přímělkovem. Hrad pochází z 2. pol. 13. století a po komplikovaném vývoji byl jako opěrný bod husitské šlechty jihozápadní Moravy v husitských válkách vypálen a pobořen. Ve druhé polovině 14. století se stal střediskem markraběcího panství a správy v regionu.
Hrad patří svým složitým stavebním vývojem mezi důležité památky středověké architektury 13. - 15. století.
Paulánský klášter
Aby své protestantské poddané obrátil ke katolické víře, povolal hrabě Collalto do Brtnice r. 1624 mnichy řádu sv. Františka z Pauly. Klášter byl postaven v letech 1636 - 1644. Je to jednoduchá barokní budova postavená kolem čtvercového nádvoří s arkádami. Paulánský klášter byl zrušen roku 1784. V roce 1861 v něm byla zřízena textilní manufaktura. Pro tento účel byl stavebně upraven, arkády byly zazděny. Dnes slouží jako obytný dům.

 

Farní kostel sv. Jakuba Většího

Dnešní vzhled jednoduché barokní stavby pochází z let 1776 - 1784. Kostel byl založen ve středověku. Uchovává významná umělecká díla. Pozdně gotická dřevěná skupina "Kladení do hrobu" pochází z 1. třetiny 16. stol. Renesanční kovovou lampu věčného světla, pozlacenou křtitelnici a další předměty věnovali Hynek Brtnický z Valdštejna a Kateřina Zajímačka z Kunštátu v letech 1573 až 1596. Významné jsou také kostelní obrazy a sochy, zejména Pieta z roku 1718 a Anděl Strážce z roku 1715, řezbářské práce brtnického sochaře Davida Liparta. Farní kostel uchovává ostatky neznámého prvokřesťanského mučedníka, nazývaného sv. Fidelius. Do Brtnice byly přeneseny z Říma r. 1732.

Zámecký kostel


Stavebníkem původní evangelické modlitebny zasvěcené sv. Matoušovi byl v roce 1588 Hynek Brtnický z Valdštejna. Byla stavěna v renesančních formách, ve kterých se ještě uplatňovaly gotické prvky (systém opěráků, kružby oken). Roku 1629 započali Collaltové s přestavbou podle plánů tehdy významného vídeňského architekta G. B. Pieroniho. Ten připojil boční kaple a věž. Rekatolizační akt byl zdůrazněn novým zasvěcením kostela Nanebevzetí Panny Marie r. 1641. Současně se zrušením kláštera byl zrušen i kostel. Byl však opět obnoven r. 1831 a zasvěcen blahoslavené Juliáně z rodu Collalto. V době před první světovou válkou byl odstraněn barokní hlavní oltář a nahrazen secesním.

Most na náměstí


Ve scenérii Brtnice se nevšedně uplatňuje říčka Brtnička. Protéká náměstím a širokým obloukem sleduje zámecký ostroh. Most před radnicí navzdory silné dopravě zůstal původní. Sochy na něm znázorňují sv. Jana Nepomuckého, sv. Rocha, sv. Františka z Pauly, sv. Jana Křtitele, sv. Floriána a sv. Jana Sarkandra. Most pochází z 1. čtvrtiny 18. století a sochy jsou dílem Davida Liparta.

Most v ulici Legionářská


Sochy na "Židovském" mostě, který se zámkem v pozadí tvoří "Brtnické Hradčany", jsou naopak datovány a autorsky určeny jednoznačně. V letech 1715 - 1718 je vytvořil brtnický sochař David Lipart. Na mostě stojí socha blahoslavené Juliány, sousoší Piety, sv. Antonín Paduánský, sv. Juda Tadeáš, sv. Šebestián a sv. Jan Nepomucký. Autorem je brtnický sochař David Lipart, žijící v Brtnici v letech 1715 - 1718.

Votivní sloupy


Šest raně barokních sloupů s postavami světců dodává tichým zákoutím Brtnice jedinečný ráz. Před někdejší Mariánskou kaplí nese sloup sochu sv. Josefa (1661), druhý na Tyršově náměstí sv. Antonína Paduánského (1666). Třetí - se sv. Rochem (1661) stojí při silnici na Třebíč. Dva další sloupy se nacházejí v areálu zámku. Před vchodem z aleje do zámku je umístěn sv. Tomáš Aquinský a na prvním zámeckém nádvoří sloup s Madonou. (60. léta 17. století) Poslední sloup sv. Leopolda stojí při silnici do Jihlavy (1676) a z neznámých důvodů se vžilo nazývat celé prostranství kolem sloupu „U Václava“. Autorství votivních sloupů není doloženo.
Kaple
Na vrcholu vyvýšeniny proti zámku se v panoramatu Brtnice výrazně uplatňuje drobná barokní stavba. Kaple byla v letech 1672-1673 postavena hrabětem Františkem z Collalta a zasvěcena Paně Marii Pomocné. Kaple, původně kostelík byl odsvěcen v roce 1784. Přilehlé domky byly do současné podoby vystavěny na přelomu 18.-19. století namísto ohradních zdí s kapličkami. Ty dříve sloužily jako špitál pro přestárlé ženy z collaltovského panství a v současné době jsou zde sociální byty města Brtnice.
 

Židovský hřbitov

 

Nejstarší židovský hřbitov se měl nalézat na severní stráni za kaplí Panny Marie Pomocné, na příkaz vrchnosti byl však před r. 1600 zrušen. Bezprostředně byl proto založen druhý hřbitov - na severovýchodním okraji městečka. Pohřebiště obdélného tvaru je situované ve stráni mezi lesem a silnicí na ploše 2050 m2. Náhrobky staršího typu v počtu asi 250 kusů jsou provedeny hlavně v místní žule, jejich členění a výzdoba je střídmě barokní odpovídající 17. - 18. století. Jako symboly zde nalezneme motiv koruny, jelena, květu a vinného hroznu. Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z r. 1672.
 

Významní rodáci a osobnosti Brtnice

David Lipart (? – 1720)

Místní rodák působil v Brtnici počátkem 18. století. Je autorem soch na mostech v Legionářské ulici (1715-1718) a na náměstí. Vytvořil také řezbářská díla - sousoší Pieta (kolem 1718) a sochu Anděl Strážce (1715), obojí najdeme ve farním kostele. Jeho dílem je mj. také mariánský sloup na náměstí v Telči.

Matěj Procházka (4. 2. 1811 Brtnice – 26. 11. 1889 Brno)

Narodil se v Brtnici v domku, který stával na místě dnešního čp. 242 v Legionářské ulici. Vystudoval v Brně filozofii a bohosloví. Byl učitelem náboženství a češtiny na německém gymnáziu v Brně, působil celý život pro národní obrození. T. G. Masaryk vzpomínal: ”Katechetou mým byl šlechetný a vzorný kněz Matěj Procházka …”.
P. Matěj Procházka byl prvním českým kazatelem u sv. Tomáše v Brně. Vynikl jako básník a překladatel, autor učebnic a spoluzakladatel nakladatelství Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, které řídil až do své smrti. Jeho nejobsáhlejším historickým dílem je ”Život blahoslaveného Jana Sarkandra”, v němž líčí podrobně dobu předbělohorskou na Moravě.

Alois Josef Pátek (1850 Třešť- 1927 Kroměříž)

Alois Pátek se narodil v rodině tkalcovského mistra. V rodném městečku vychodil farní školu, navštěvoval německou hlavní školu v Jihlavě a v letech 1865 – 1869 jihlavské německé gymnasium. V následujících letech studoval na českém učitelském ústavu v Brně a po maturitě začal učit na třešťské národní škole. Stál u založení měšťanské školy, první měšťanky s českým vyučovacím jazykem na Moravě.
V lednu 1874 se oženil s Leopoldinou, dcerou úředníka na statku barona Sternbacha, majitele třešťského panství.
Po osmiletém působení v Třešti byl učitel přeložen na obecnou školu v Brtnici. Vyučoval zde 18 let, během nichž široce rozvinul svoji mimoškolní činnost. Začal se kromě jiného zabývat historií Brtnice a okolního kraje a po vydání monografie Brtnice Trhová a zboží brtnické (1887) se stal jedním z prvních českých publicistů. Už o rok později vydal Okresní hejtmanství jihlavské. Psal rovněž různé články a úvahy do pedagogických časopisů.
V Brtnici zřídil ochotnický divadelní spolek. Věnoval se vysazování stromků, na stranách kolem Brtnice jich údajně vysázel více než 150 000. Zastával funkci jednatele a pokladníka hasičského spolku, byl zvolen do obecního zastupitelstva a pracoval jako člen několika výborů a komisí.
A. J. Pátek má velkou zásluhu o rozvoj brtnické školy. Pro školáky sestavil nový typ školních lavic, které byly vyznamenány na čtyřech krajských výstavách a zavedeny ve školách jihlavského okresu i jiných místech. Školní kabinet obohatil o velmi cennou sbírku nerostů. Jako horlivý propagátor stojatého písma změnil během 80. let zcela svůj rukopis a nadále psal už jen tímto krásně čitelným písmem. Pro své vlastenecké založení nebyl učitel Pátek příliš dobře zapsán u školských úřadů, a tak se dočkal přeložení do Luk nad Jihlavou.
V Lukách vyučoval 8 let a i tady vedl nějaký čas správu školy. V době louckého působení vyšlo jeho nejvýznamnější dílo Jihlavský okres. V dalších letech uveřejnil v novinách a vlastivědných časopisech několik článků z historie Luk a Brtnice. V roce 1905, týden po svém druhém sňatku s Boženou Vychodilovou, nastoupil na své poslední místo v Kamenici u Jihlavy a jako nadučitel zde působil ještě 10 let. Samozřejmě i zde se zasloužil o rozvoj školy. Na odpočinek odešel do Kroměříže, ale ani tady nesložil ruce v klín. Založil zde městskou knihovnu a čtyři roky zde pracoval jako knihovník. V posledním roce svého života ještě připravoval 2. vydání Pověstí Jihlavy a okolí, ale dílo již nevyšlo. A. J. Pátek byl dobrý a oblíbený pedagog na všech školách, na nichž učil, zakládal školní tělocvičny a zahrady, byl příznivcem školního a ochotnického divadla. Sám se po celý život vzdělával. V době svých studií v Brně absolvoval včelařský kurz a ještě ve svých padesáti letech navštěvoval kurz národohospodářský. Své vlastenecké cítění dával najevo rozmanitými způsoby. Už v době svého působení v Třešti odpověděl na úřední zákaz školních divadel a zákaz daný učitelům účinkovat v ochotnických představeních věnováním stovky vázaných knih, které se staly základem veřejné knihovny. Své smýšlení prokázal i přestupem k československé církvi v roce 1920. Učitel Pátek byl nejen dobrým pedagogem, ale také vzorným otcem početné rodiny. Ze dvou manželství se mu narodilo 15 dětí, z nichž devět (šest synů a tři dcery) se dožilo dospělého věku. Všem zajistil dobrou budoucnost. Jeden ze synů, Jaroslav, knihkupec ve Vyškově, vydal jeho poslední monografii, určenou dětem a mládeži, nazvanou Sbírka přání, obsahující přání ke jmeninám, k Novému roku a různým příležitostem. Jeho dcery Leopoldina a Milada působily jako učitelky na Jihlavsku. Alois Pátek patřil ke generaci kantorů, kteří položili základy české vlastivědy v našich zemích. jeho publikace jsou sice již dávno zastaralé, ale protože ani po stu letech nebyly nahrazeny modernějšími, jsou využívány, hlavně žáky základních a středních škol, dodnes. Škoda, že osobnost učitele Pátka je dnes již víceméně zapomenuta.
Jeho nadšení, píle a vytrvalost by mohly být dobrým příkladem pro všechny pokračovatele, jichž však od Pátkových dob v současnosti zřetelně ubylo.

Emanuel Binko (1854 Žďár nad Sázavou – 1893)

Byl učitelem v Jihlavě, Třešti a Brtnici a od roku 1884 se stal nadučitelem. Emanuel Binko byl pianista, varhaník, sbormistr, ředitel kůru, skladatel, redaktor a vydavatel hudebních časopisů Varyto a Hudební květy.
V letech 1891 začal trpět duševními chorobami.

Josef Hoffmann (15. 12. 1870 Brtnice – 7. 5. 1956 Vídeň)

J. Hoffmann byl architekt a designér, jehož význam přesáhl hranice střední Evropy. Základy vzdělání v oblasti architektury získal na Státní průmyslovce v Brně. Po krátké praxi ve Würzburgu odešel do Vídně, kde studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Karla von Hasenauera, posléze u Otto Wagnera, který po Hasenauerově smrti převzal vedení ateliéru. Zde se seznámil s Josefem Maria Olbrichem a spolu se roku 1897 podíleli na založení sdružení Wiener Secession, které významnou měrou ovlivňovalo soudobý kulturní vývoj. Od roku 1898 vyučoval na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole. Během čtyř desítek let, kdy na škole působil, vychoval celou plejádu významných designérů.
Stěžejním bodem Hoffmannovy kariéry bylo založení Wiener Werktstätte (1903 – 1932), na němž se podílel spolu s malířem Kolomanem Moserem a bankéřem Fritzem Wärndorferem. Předobrazem umělecko – řemeslných dílen Wiener Werkstätte byly ideje britského hnutí Arts & Crafts, jehož hlavní představitelé John Ruskin a William Morris plédovali pro obnovu poctivého tradičního řemesla a krásu ruční práce. Nesporné ovlivnění britskou kulturou ukazuje také fakt, že mezi prvními ateliéry v rámci dílen byl ateliér pro zpracování kovů. Vedle toho byla otevřena knihvazačská dílna, dílny na zpracování kůže a výrobna nábytku. Posléze přibyla dílna na zpracování textilu (1910) a keramický ateliér (1916-1917). Pro dílny pracovalo velké množství soudobých designérů a architektů, avšak nejvíce návrhů pocházelo z ruky J. Hoffmanna, který vytvořil nepřeberné množství uměleckořemeselných výrobků, stolním náčiním počínaje, přes doplňky a rozměrným nábytkem konče.
Výrobky pak často uplatňoval ve svých architektonických realizacích. První velkou zakázkou se stala stavba sanatoria v Purkersdorfu u Vídně (1904), kterou navrhl včetně zařízení interiéru. Budova je jedinečným příkladem Hoffmannova příklonu k jednoduchým formám a geometrické abstrakci, ke kterému tíhl v letech 1902 – 1905. Komplexní přístup k řešení nazýváme Gesamtkunstwerk. Vrcholnou realizací v tomto duchu se stal palác Stoclet v Bruselu (1905-1911). Díky maximální vstřícnosti investora mohl Hoffmann a jeho kolegové realizovat stavbu zcela podle svých představ. Ze slavných realizací je dále nutné připomenout vilu Skywa – Primavesi (1913-1915) nebo dům Sonji Knips (1924) ve Vídni.
Hoffmann se často vracel i na naše území. Již v roce 1903 postavil hostinský dům hutí Poldi v Kladně. Stavba byla na svou dobu neobvykle stroze vybavená jednoduchými hostinskými pokoji, podřízenými základním geometrickým formám. Naopak v Koutech pod Desnou realizoval pohádkové venkovské sídlo pro rodinu olomouckých bankéřů Primavesi. Střechou odkazuje k podhorskému lidovému stavitelství, ovšem sloupový portikus z dubových kmenů proklamuje jinakost celého projektu. Stejně tak se snoubí tradice lidového umění a vídeňského stylu v pestrém interiéru. Po 1. světové válce stále nacházel Hoffmann na našem území vstřícné klienty – pro Sigmunda Berla navrhl dům v Bruntále (1919) a ve Vrbně pod Pradědem postavil dům pro Franze Grohmanna (1920). Postupem času se ale stále více omezoval na území Rakouska.
Po 2. světové válce se Josef Hoffmann věnoval veřejné činnosti v oblasti kultury, působil jako generální komisař rakouské expozice na Bienále v Benátkách.
Hoffmann svou prací zásadně ovlivnil dekorativní tvorbu na počátku 20. století v monarchii i za jejími hranicemi. Zasáhl téměř do všech oborů uměleckého řemesla; navrhoval sklo, porcelán, kovy, šperky, nábytek, vzoroval kolekce textilií apod. Vedle jednoduchých geometrických řešení, ke kterým inklinoval na počátku století, dokázal posléze mistrovsky vytvářet bohatě ornamentální, často až fantazijní návrhy. Řada z těchto návrhů je stále živá díky firmám, které je dodnes vyrábějí.

Alois Karel Hoffmann (8. 11. 1886 – 22. 1. 1935)

A. K. Hoffmann se narodil v Dolní (Zámecké) Rožínce u Bystřice nad Pernštýnem, kde byl jeho otec správcem důchodů hraběte Mitrowského. Bydlel v Brtnici na náměstí Svobody v domě č. 77. Byl zaníceným obdivovatelem Brtnice, působil v obecní samosprávě a místních spolcích. V roce 1925 založil tradici kostýmovaného historického ”morového” průvodu, který připomíná rok 1715, kdy Brtnici postihla velká morová epidemie. V roce 1921 založil obecní pamětní knihu. V roce 1926 začal vydávat časopis Brtnický kraj. Jeho stěžejním dílem je knížka ”Městys Brtnice na Moravě” z roku 1925. A. K. Hoffmann byl bratranec architekta Josefa Hoffmanna.

Alois Toufar (1919 – 1978)

Alois Toufar začal rozvíjet své nadání již v dětství v rodné Brtnici, později na učitelském ústavu ve Znojmě, kde ho vedl učitel Otakar Zemina. Jemu patrně vděčil za celoživotní zálibu pro detailní drobnokresbu. Další podněty získal při studiu výtvarné výchovy na Vyšší pedagogické škole v Brně. Za války byl vězněn v Osvětimi a v Buchenwaldu, kde se setkal náhodně s prof. V. V. Štechem, ovlivnila ho i četná osobní přátelství s výtvarnými umělci. Na první osobní výstavě v Brně (1957) vystavoval půvabné, kresebně založené obrázky krajin. Brzy ho však zaujala nová výtvarná problematika jeho generace. Přes stále radikálnější stylizaci přírodních forem došel k tvorbě, řízené výhradně niternými zdroji vlastní představivosti. V jeho obsáhlém díle se zrcadlí cit pro kreslířské a malířské kvality obrazy i schopnost přijímat podněty z poezie a hudby, schopnost sdělovat snovou imaginaci. Nevyčerpatelné nadšení a celou svou osobnost vložil do celoživotního pedagogického působení. Rozvíjením autentického dětského výtvarného projevu vložil trvalý vklad do české výtvarné výchovy. Jedinečným způsobem po dvacet let činnosti proslulého dětského výtvarného kroužku v Brtnici podporoval v dětech odvahu k výtvarné výpovědi a spontánnímu výrazu, věnoval se výzkumu dětské výtvarné tvořivosti a nalézání metody práce s nimi. Působil také v Jihlavě, Třebíči, Boskovicích, ale rodná Brtnice mu přirostla k srdci. Její renesanční a barokní kouzlo nesčetněkrát zachytil tužkou i štětcem.

“Nejkrásnější a nejšťastnější okamžiky v naší uchvátané a nesoustředěné době jsou pouze ty ojedinělé okamžiky, kdy hrajeme s dětmi společnou “velkou hru”. Je to jen tehdy, když dítě je naším rovnocenným spoluhráčem a ne pouze vykonavatelem naší vůle.”
Alois Toufar